| |
|
|
| |
Rukavička |
|
Napsal: Friedrich Schiller
Přebásnil: Josef Jungman
Zdroj: Krasořečník, aneb Zbírka básní k Deklamaci od
Simeona Karla Macháčka (Praha 1823, mírně upraveno do
dnešní podoby, tj. změna písmen w→v; g→j; j→í; ğ→g; au→ou)
U své lvárny, na stolici
sedě čekal na štvanici,
kníže Hleď.
U něho lopoti, podpora trónu;
horem do kola na balkónu
pěkná pleť.
A kdy prstem kyne kníže,
otevrou se jedny mříže,
potom rozmyslně v jev,
vyjde lev, a se dívá.
zívá,
hřívu vztřese,
protáhne se
a prostře se
tlapy sníže.
Opět prstem kyne kníže:
Na obrat
z druhých vrat
tygr skočí;
když lva zočí
vydá ryky,
do okliky
ohon vine,
jazyk syne,
plaše jda
vůkol lva,
zuří vrče;
potom škrče
lehne blíže.
|
Opět prstem kyne kníže,
tu z davu se závor jedinou
dvě levhartice vyřinou.
Ty klopotem se v souboj smělý
na tygra střelí.
On chvátne je v tlapy zuřivě velmi.
Řva vyvstane lev,
a všecko ztiší jeho hněv;
v kolo divé
vraždy chtivé
rozhostí se líté šelmy.
Tu od zábradla dolů smekne
se rukavička z ruky pěkné,
padne mezi dravce dva,
tygra a lva.
I dí Vojislavu z uštipačna
Kunhuta slečna:
„Nu, pane rytíři! Když lásku máte,
jakou každé chvíle mi přísaháte,
Rukavičku mi zvedněte!“
A rytíř skokem chvíle té
rychle v strašný okol sběhne,
zmužilými pojda kroky
mezi lítých šelem boky
po ztrátě se směle sehne.
A s hrůzou na to podívání
hledí zemanky i páni.
A rytíř klidně
rukavičku přinese.
Tu chvála z úst všech ozve se,
ale laskavě a vlídně –
došel k radostnému cíli –
šlechtična oň jeví píli.
On kydu jí rukavičku, řek:
„To pro mne, dámo, špatný vděk!“
A opustil ji po tu chvíli. |
|
|
|
|
