| |
Osobnost zakladatele
Dnes již zaniklá zahrada Kanálka je právem považována za
jeden z vůbec nejzajímavějších a nejhodnotnějších zahradních areálů na
přelomu 18. a 19. st. (rozkládala se mezi dnešní Polskou ul. a
Vinohradskou třídou). Jejím zakladatelem a zaníceným tvůrcem byl hrabě
Josef Emanuel Canal de Malabaila.
Jeho otcem byl sardinský státní ministr a pak velvyslanec u
vídeňského císařského dvora – zde byl v roce 1769 za vynikající
státnické vlohy a diplomatické zásluhy povýšen císařovnou Marií Terezií
do hraběcího stavu a začleněn mezi české panstvo. Už v mládí se Josefovi
Emanuelovi dostává pečlivého vzdělávání. Po vysokoškolských studiích
vstupuje, jak je tehdy u šlechtických synků obvyklé, do armády. Po dosti
krátké vojenské službě, v níž dosahuje hodnosti podplukovníka, armádu
opouští, aby se mohl zcela věnovat vědě, umění a zájmům veřejného
prospěchu a blaha. Se svou rodinou v roce 1780 přesidluje do Prahy.
Při hledání vhodného rodinného sídla se jeho pozornost upíná
k tehdy ještě spíše venkovsky utvářenému a na vinice a zeleň bohatému
území budoucích Královských Vinohrad nedaleko Koňské brány. Ve svých 37
letech získává v únoru 1782 viniční usedlost Herzovku, tehdy už
vybavenou letohrádkem s částečnou parkovou úpravou se vzrostlými
okrasnými a ovocnými stromy. Herzovka se spolu se sousední vinicí
Sixtovkou, kterou získává v květnu 1783, stává základem jeho budoucího
domova. V krátké době je doplňuje nákupem dalších vinic, zahrad a
polností. Vlastní rozsáhlé sídelní území vymezuje po celém jeho obvodu
ohradní zdí a vnitřní, převážně viniční plochy, cílevědomě přebudovává v
pověstnou zahradu Kanálku. Ta kromě jeho jména nese všechny znaky jeho
obecně uznávané a vážené osobnosti.
Hrabě Canal je velmistrem svobodných zednářů, společnosti
usilující o odstranění nepravostí sociálních, politických a náboženských
a o nastolení lidumilnosti, spravedlnosti a snášenlivosti. V tomto duchu
se kromě četných lidumilných počinů zasazuje i o vybudování sirotčince u
sv. Jana Křtitele. Je i horlivým stoupencem soudobého osvícenství, směru
založeného na rozvoji věd, zejména přírodních, a usilujícího o překonání
nevědeckých dogmat. Neméně tak je i stoupencem soudobého fyziokratismu,
směru, který za nejpřirozeněji produktivní odvětví považuje zemědělskou
výrobu, a usiluje proto o její zvelebení.
Fyziokratickým snahám této doby napomáhá i několik nařízení
vídeňského dvora. Ten si konečně uvědomuje, že bez povznesení válkami
zbídačelého zaostalého venkova se nemůže povznést ani stát jako celek.
Zemědělskou výrobou se tehdy totiž živí naprosto převážná část
práceschopného obyvatelstva.
Jedním z těchto nařízení je v roce 1767 ustavení společností
pečujících o zvelebení zemědělství s názvem „Společnost rolnictví a
svobodného umění“. V roce 1788 je jejich název upraven a vzniká „C. K.
Vlastenecko hospodářská společnost v Praze“. Jejím přizvaným členem a od
roku 1793 prezidentem se stává hrabě J. M. Canal. Celých 33 roků ji pak
s neúnavnou pílí a zcela mimořádnou štědrostí řídí k jejímu uznávanému
rozkvětu.
Historie zahrady
V plném souladu s Canalovými fyziokratickými snahami
je v Kanálce již v roce 1790, tedy v době jejího budování, vyčleněno
místo pro pokusy první právě ustavené zemědělské stolice pražské
univerzity. V blízkosti je v roce 1808 založeno hospodářské (zemědělské)
výstaviště a v roce 1811 postaven malý pokusný cukrovar.
V souladu s osvíceneckým zaujetím hraběte pro přírodní vědy
je zde ve spolupráci s univerzitním profesorem F. V. Schmidtem v roce
1793 zřízena vegetační a fyziologická stanice s jakýmsi botanickým
učilištěm. Postupně jsou vybaveny potřebným přednáškovým sálem,
místnostmi pro sbírky i pro vědeckou a výzkumnou činnost a skleníky s
rozmanitými rostlinami, z nichž některé kvetou i v zimě. V dobře
vybavené stanici postupně pracuje a přednáší řada dalších přírodovědně a
agronomicky zaměřených univerzitních profesorů, zejména A. Zürchauer, J.
K. Mikan, J. Novodvorský, J. M. Pohl, I. B. Tausch, J. S. Pressl a K. B.
Pressl.
Budovaná zahrada slouží především přírodním vědám a
zemědělské osvětě… Je zde možno vidět např. ukázky pěstování ovocných
stromů, vinné révy, zemědělských plodin a jejich cenných odrůd, ale také
nově zaváděných plodin včetně brambor, vojtěšky a jetele, dále ukázky
hodnotných plemen hospodářských zvířat, zemědělské mechanizace apod.
Kromě nezbytného reprezentativního obytného letohrádku s
domácí kaplí jsou zde i další budovy vybavené společenskými místnostmi.
Potřebné budovy hospodářské jsou převážně umístěny v zadní části areálu.
Převážnou část zahrady zaujímají krajinářsky (romanticky)
pojaté úpravy s prosluněnými travnatými plochami, rozsáhlými výsadbami
domácích i „exotických“ stromů, keřů a květin, stinnými alejemi a
skupinami dřevin. Jsou zde i zahradní pavilonky, voliéry s domácími i
cizokrajnými ptáky a dokonce domeček s opicí. Atmosféru zahrady
zpříjemňují i vodní jezírka s rybami. Najdeme v ní také lázeň a
studánky, malé bludiště a část komponovanou v čínském pojetí s čínskými
figurkami, stavbičkami a můstky. Do poněkud vyvýšené části je
zakomponován spíše intimně pojatý památník zesnulé manželky hraběte,
nesoucí zednářské znaky a láskyplný nápis „nejněžnější choti, matce a
přítelkyni lidstva“. Opodál je umístěna silně romanticky pojatá
poustevna. Všechny tyto části logicky propojuje množství pěších i
sjízdných cest s četnými okrašlujícími drobnůstkami.
V roce 1800 zpřístupňuje hrabě svoji zahradu veřejnosti. Po
jejím opakovaném poškozování neukázněnými návštěvníky je nucen přístup
regulovat zvláštními vstupenkami. I tak zůstává Kanálka přechodným
článkem mezi šlechtickou zahradou a veřejným městským parkem.
Za své lidumilné a vědecké zásluhy je hrabě Josef Emanuel
Canal de Malabaila jmenován čestným občanem města Prahy. V roce 1826 ve
svých nedožitých 81 letech umírá. Jeho jediná dcera a dědička krátce
nato prodává celý areál hraběti Buquoyovi a ten po třech letech
německému bankéři Zdekauerovi. Neobyčejně rychle narůstající věhlas a
všeobecný obdiv Kanálky trvá jen několik desetiletí. Později pozvolna
upadá a jen krátce po stoletém výročí jejího založení je rozparcelována
a pohlcena prudce se rozvíjející zástavbou Vinohrad.
Na zahradu Kanálka nám zbyla jen jediná památka:
jmenuje se po ní ulice U Kanálky, spojující Vinohradskou třídu s Polskou
ulicí.
Zdroj: oficiální stránky
Prahy 2
(2011)
|
|
