|
Skromný Zoologický koutek v Tyršově
sadu vznikl jako předchůdce Brněnsk - jen jako provizorium, které
mělo přesvědčit Brňany, že město potřebuje velkou regulérní zoo. Zookoutek existoval v letech 1937 - 1941 a byl veden Spolkem pro zřízení
zoologické zahrady. Jeho tehdejší jednatel a pokladník Antonín Bujnoch o
něm sepsal patnáctistránkový strojopis, kde popisuje mnoho z existence
Spolku i zookoutku - vznik, fungování i zánik... Z tohoto strojopisu
čerpá i následující text, který vyšel v mimořádném vydání Zoo reportu
Zoo Brno v roce 2013...
Zrod
Spolku
Po rozhovoru s brněnským
starostou se Bujnoch rozhodl svolat na 13. září 1935 první schůzi nově
vznikajícího spolku, na níž byl zvolen přípravný výbor v čele s
předsedou prof. Hrůzou a jednatelem Antonínem Bujnochem. Na ustavující
valné schůzi, která se konala 24. října 1935 v místnostech Zemědělského
muzea na Švehlově ulici (dnes Moravském náměstí) číslo 11, byl přijat
název Spolek pro zřízení zoologické zahrady v Brně. Ve smyslu již
schválených stanov byl předsedou spolku zvolen prof. Antonín Hrůza. V
desetičlenném výboru byli vedle Bujnocha například architekt Oskar
Poříska, dva vládní radové (Hejný a Kuchyňka) či zmíněný prof. Dyk. Ve
výboru byla i jedna žena - manželka podnikatele Pavla Kohna, jednoho z
nejbohatších Brňanů.
Činorodého Bujnocha
výkony kolegů z výboru nijak nenadchly, neboť je charakterizoval takto:
„Výborové schůze byly časté, nepřinášely však nic podstatného pro rychlé
uskutečnění myšlenky zřízení zamýšleného zoologického koutku. Čelnější
osobnosti schůze nenavštěvovaly." Objevily se i osobní animozity.
Bujnocha rozčaroval sám předseda spolku, v němž poznal člověka příliš
důvěřivého ke všem osobám, ať vykazovaly jakékoli povahové rysy.
Zazlíval mu i jeho malicherný dar jednoho exempláře jezevce, kterého
neměl spolek kam umístit, a proto ho - do doby, než se podaří zbudovat
zookoutek - svěřil Vysoké škole zvěrolékařské. „V krátké době však
úhrada za péči o jezevce zcela vyčerpala pokladnu spolku, přičemž místní
podniky i soukromé osoby reagovaly netečně na výzvy o pomoc.
Nakonec musel být
jezevec potají vypuštěn do okolních lesů, aby tam sám o sebe pečoval a
sám se živil."
Otevření zookoutku
Zásluhou starosty Tomeše
se městská rada usnesla, že spolek může umístit několik expozic v
Tyršově sadu, v prostoru podél zdi oddělující sad od městské botanické
zahrady. Architekt Poříska zhotovil plány na ptačí klece, Báňská a hutní
společnost věnovala dva vagony železa a pletiva, Maloměřická cementárna
přislíbila potřebné množství cementu, také tři železářské firmy (Horný &Zau-ner,
Till a Vichr) slíbily něco ze svých skladů. Ale peníze na stavební práce
stále chyběly. Zdlouhavé proslovy jednotlivců, pronášené na výborových
schůzích, k ničemu nevedly. Smuten chodil v těch dnech Bujnoch po
místech, kde měl vzniknout zookoutek a kde se jen povaloval darovaný
materiál, a čelil kousavým poznámkám zaměstnanců sadu, neboť každý si
mohl v novinách přečíst jeho nadšené články o chystané zoo, doprovázené
kladnými čtenářskými ohlasy - ale i příspěvky jejích odpůrců... Něco se
musí stát, říkal si Bujnoch v duchu, a rozhodl se pro samostatnou akci.
Bez vědomí výboru oslovil firmu Kroboth (Brno, Rumiště 6), které se
osobně zaručil za vyrovnání dohodnutého účtu 8 800 Kč za dodávku klecí a
ohrad. Zvířata pro zookoutek už byla zajištěna - myslivecká jednota
věnovala párek daňků a restauratér Cajpl nabídl zdarma krásně vybarvené
ušlechtilé bažanty pěti druhů a párek dobře živené srnčí, které choval
na statku za Brnem. Dílo se začalo dařit. Nejdříve vyrostla řada klecí
pro ptáky a již v den její instalace se „odněkud našla straka, bílá
kavka (albín) a několik jiných ptáků, kteří byli ihned umístěni". V
krátké době pak vznikly ohrady pro kopytníky a dorazil slíbený párek
daňků. Sad se začal plnit dětmi a mládeží, smích, křik a veselí
přilákaly další obecenstvo.
Oficiální otevření
Zoologického koutku v Tyršově sadu se uskutečnilo 19. června 1937.
Slavnost to byla skromná, na náměstíčku uprostřed parku se sešel asi
tucet lidí. Předseda Spolku pro zřízení zoo zdůraznil, že zoologický
koutek je především zkouškou toho, zda je v Brně „nálada pro vybudování
opravdové zoologické zahrady". Jak dále řekl, zvířata se do Tyršova sadu
nedostala z přírody, ale ze zajetí, kde jim mnohdy bylo zle. Dodal, že
do zookoutku chodí hromadně i celé školy a o některých nedělích či
svátcích přijde přes tisíc lidí. Na závěr zaznělo poselství zástupců
města i zemské správy: Brno a Morava nezapomenou přiložit ruku k dílu...
První rozpory
V ohradě určené pro srnčí
se ocitl dar občana ze Slovenska - čáp bílý, který nelé-tal, protože měl
poraněné křídlo. Pozornost návštěvníků přitahoval důstojným postojem,
klapotem zobáku i tím, s jakou chutí polykal obrovské množství střev a
dalšího masného odpadu z darů návštěvníků a příspěvků městských jatek.
Nečekaný byl nápad prof. Hrůzy poskytnout čápovi možnost pobytu na
vyvýšeném místě. Uprostřed výběhu měl být vztyčen sloup, na jeho vrcholu
připevněno kolo selského vozu a do něho vpleteno hnízdo z haluzí. Ke
hnízdu měl být přistaven žebřík, po němž by čáp hopkal nahoru či zase
dolů. Zlepšovák způsobil mnoha lidem ze spolku těžkou hlavu. Protože se
mezi nimi nenašel nikdo, kdo by byl ochoten vyrobit žebřík, přání pana
profesora zůstalo nenaplněno.
Také další Hrůzova
iniciativa přinesla rozladění. Pan profesor choval údajně zvláštní
oblibu k psímu plemeni čuvač a jistého dne jednoho čuvače přivedl, aby
domácí zvíře rozšířilo kolekci druhů a ještě zookoutek hlídalo. Hrůzovi
odpůrci tvrdili, že „povaha právě získaného psa nezdála se příznivou pro
poměry v zoologickém koutku" a se zadostiučiněním přijali skutečnost, že
čuvač několikrát z Tyršova sadu utekl, až se nakonec ztratil. Hrůzův
návrh, že náhradou přivede dvě štěňata, byl odložen na jaro
následujícího roku, v té době už ale nebyl pan profesor členem spolku.
Hrůza u protivníků
Profesor Hrůza se
dostával do stále větších sporů, především s místopředsedou spolku
Stejskalem. V říjnu 1937 Spolek pro založení zoo opustil a začal opět
navštěvovat schůze Spolku na ochranu zvířat, kde provoz zookroužku
kritizoval. Do tábora protivníka přešel i Hrůzův příznivce, bývalý
pokladník Spolku pro založení zoo Miroslav Lazar, kterého Stejskal,
Hrůzův nástupce na postu předsedy, ze spolku vyloučil. Bujnoch sice
Lazarovo vyloučení považoval za příliš tvrdý trest, ale jeho působení v
zookoutku rovněž neschvaloval. Považoval jej za jedince tvrdohlavého,
který si nikdy nenechá poradit a pouští se do horlivého podnikání, vždy
končícího nezdarem. Vyčítal mu záznamy v pokladní knize bez patřičných
dokladů, ale zřejmě k němu choval i jistou osobní zášť. Pokladník Lazar
měl v zookoutku původně na starosti krmení zvířat. Tuto práci vykonával
velmi dobře, ale Bujnochovi se nelíbila Lazarova image, kterou popsal se
silnou dávkou ironie: „Připravoval krmivo s nastrčenými na ruce bílými
naškrobenými manžetami, jeho dlouze podstřižené vlasy připomínaly
sebevědomí neuznaného umělce." Další výtka, že Lazar neuměl sehnat
peníze, byla asi nespravedlivá, neboť sám Bujnoch ve svých zápiscích
přiznal, že si jednou Lazar vymohl povolení k veřejné sbírce a od
různých firem či bankovních domů získal přes 4 000 Kč, které poukázal
firmě Kroboth. Po více než roce od dodávky klecí pro zookoutektak byla
uhrazena aspoň polovina částky, za jejíž splacení se Bujnoch osobně
zaručil. Jakým způsobem se podařilo splatit druhou polovinu, nevíme.
VBujnochově textu je pouze poznámka, že Kroboth žádné upomínky
neposílal.
Vstupné
lidi neodradilo
Příjmy spolku byly
nepatrné a chod zookoutku umožňovaly jen dary veřejnosti, především
krmivo, a dobrovolná práce členů spolku. Bývalý předseda spolku Hrůza se
údajně bránil zavedení vstupného, neboť prý tvrdil, že se tak sníží
návštěvnost. Avšak jeho nástupce Stejskal spolu s novým pokladníkem
Bujnochem vstupné ihned zavedli, a návštěvnost se už během prvního
měsíce prodeje dokonce zvýšila. Vstupenka stála 1 Kč, ale příchozí byli
upozorněni, že je možné přispět větší částkou. Dobrovolné vstupné
vyneslo za měsíc 4 000 Kč.
Fricek šíří veselí
S tím, jak se zookoutek
slibně rozjížděl, vyvstala potřeba nějakého atraktivnějšího exponátu,
nejlépe opice. Protože členové Spolku pro založení zoo věděli, že
ředitel městské plynárny Bukovanský, který byl ostatně také členem
spolku, chová na nádvoří správní budovy na Radlase v jedné kleci vlka a
v druhé kočkodana zeleného, naléhali na něj, aby opici zookoutku
věnoval. Bukovanský se zdráhal, ale jednoho dne se Fricek, jak se
opičákovi říkalo, v Tyršově sadu objevil jako dar i s klecí, která byla
postavena na provizorní cihlový podklad. Fricek se brzo stal hlavní
atrakcí zookoutku.
Původní Frickova klec
byla ale malá, a tak se spolek rozhodl, že pořídí jinou, ve které by měl
kočkodan více příležitostí k pohybu. Bujnoch doporučoval, aby klec
postavil slušný a spolehlivý Kroboth, účtující - na rozdíl od jiných
podnikatelů - jen skutečné výlohy. Předseda spolku Stejskal s tím ale
nesouhlasil a věc si vzal sám na starost. „Pan Stejskal se pochlubil
klecí prosté dřevěné konstrukce, snad jím samým sestavené, která se
objevila v sadě na vyvýšeném podstavci, asi metr nad zemí. Když jsem
vcházel do zookoutku, Fricek na uvítanou začal klecí tak lomcovat, až se
zdálo, že ji převrátí,11 komentoval Bujnoch počin šéfa spolku. Avšak nic
zlého se nedělo - Fricek v kleci řádil, děti i dospělí se smáli a všude
bylo veselo...
Po zavedení vstupného
prostředky spolku dovolovaly pomýšlet na stavbu ubikací pro přezimování
teplomilných zvířat. Se souhlasem správy Tyršova sadu nechal spolek
postavit zděnou chatu a v ní několik klecí, kde mohl zimovat Fricek a
později i jeho nové družky a dalši druhy opic. Ke stěně chaty, která
měla velká okna a v zimě byla přístupná veřejnosti, byl přistavěn letní
výběh.
Když Fricek obdržel nové
bydliště se zimním úkrytem a letním výběhem, dostal i houpačku, aby měl
všestranný pohyb. Při dobré životosprávě zesílil, zbujněl, probudil se v
něm pohlavní pud a začal tím trpět. „Nabízel mi svůj úd a v opičí řeči
žádal o slitování. Ano, Fricku, obstaráme ti družku, ale kde ji vzít?
Cokoli se v naší blízkosti pohybuje, není pro tebe,“ vysvětloval mu
Bujnoch, a do svých vzpomínek poznamenal: „Frickovi, propadajícímu
nemravu onanování, ale štěstí přálo. Znenadání se v sadu objevili
manželé, potulní komedianti, muž nesl na ramenou vesele se pohybující
samici kočkodana, s licousy na obou tvářích, jakoby se stále smějící.
Určili cenu 700 Kč a nic neslevovali. Fricek veškerou sílu svého pohledu
soustředil na dovádivou opici, která přijímala projevy přízně od
každého, kdo šel kolem. Obavy, že Fricek Karličku nevlídně přivítá, byly
liché. Bez okolků, bez namlouvání použil před pohledy diváků právo první
noci. Po krátkém čase stejně přijal i druhou družku Želinu, která
pocházela ze zahrady domu na Lipové ulici, kde několik let těšila dvě v
ústraní žijící staré dámy, až se jim její hašteřivá povaha omrzela."
Útoky
ochranářů
Spolek na ochranu zvířat
usiloval o zrušení zookoutku už v době jeho vzniku. Za zmínku stojí
incident z ledna 1937, kdy jednatel ochranářského spolku dr. Slezák a s
ním další ochranář přišli do Tyršova sadu, aby z klecí vypustili
zvířata, která jsou prý vězněna a nedostatečně živena. Když byl úmysl
zmařen, dr. Slezák intervenoval v neprospěch zookoutku u prof. Weyra,
předsedy Svazu spolků pro ochranu zvířat (ale i člena Spolku pro zřízení
zoo), a také „nevlídným způsobem vyčítal paní Jičínské, že pro
zoologickou zahradu opatřila železo ve značné hodnotě." O rok později,
kdy už byl šéfem Spolku na ochranu zvířat, dr. Slezák podal městské radě
stížnost na týrání zvířat v zoologickém koutku. Ke stížnosti se přidali
i někteří občané bydlící poblíž sadu, když poukazovali na rušení nočního
klidu a zápach šířící se z klecí a výběhů. Dr. Slezák tvrdil, že pro
silný zápach nemůže u klecí ani chvíli postát. Při komisionálním jednání
na místě samém se podařilo prokázat, že nepříznivý čichový vjem pochází
z veřejného záchodku umístěného před vchodem do sadu již před vznikem
zookoutku. Komise neshledala závad v chodu zookoutku a městské radě
doporučila odstranění či úpravu veřejného WC.
Poté, co dr. Slezák
neuspěl se stížností městské radě, podnikl pokus získat na svou stranu
Bujnocha a pozval ho na schůzi spolku. Před slušně navštíveným
shromážděním Bujnoch vyslechl mnohá obvinění: zvířata v Tyršové sadu
trpí hladem, peníze na krmivo nejsou, veřejnost je roztrpčena a žádá
zrušení zookoutku. Slezák Bujnochovi připomněl, že bývalý pokladník
Lazar vydával na krmení zvířat v zookoutku jen 6 Kč denně, což prý
nemohlo stačit k nasycení všech chovaných jedinců. Krajně rozezlen a
nepříliš vlídnými slovy Bujnoch opáčil, že nynější dobrovolné vstupné
převyšuje běžná vydání na krmivo i obsluhu, a ohradil se: „Zvířata jsou
krmena snad až přespříliš, což je vidět třeba na dařících či na opici,
která svou silou už několikrát málem rozbourala klec.“ Slezák
zdůrazňoval, že na zookoutek si stále stěžují nejen členové Spolku na
ochranu zvířat, ale i dva bývalí čelní představitelé Spolku pro zřízení
zoo (Hrůza a Lazar). Když pak „paní generálová Pšornová vyzvedla
osobnost dr. Slezáka do výše věhlasného znalce povšechně a hlavně v
záležitostech ochrany zvířat", Bujnoch se ocitl na pokraji sebeovládání,
povstal ze židle a beze slova opustil sál.
Přírůstky i potíže růstu
Pod letním výběhem pro opice
vznikla ubikace pro jezevce, vybudovaná z veškerého darovaného železa a
cementu. Bylo ho tolik, že jezevec vypadal jako dýchající klubko chlupů
v protileteckém krytu. Bujnoch, který na zbytečnou bytelnost objektu
upozorňoval již při jeho stavbě, se dozvěděl, že on to neplatí, tak co -
historka dokládá skutečnost, že si Bujnoch přestával rozumět i s novým
předsedou spolku. Ten to ale neměl ve své funkci vůbec lehké. Amazonský
papoušek, darprof. dr. Leichman-na, byl neobvyklou ozdobou zookoutku,
ale po nepříliš dlouhé době pobytu v Tyršově sadu krásného ptáka napadl
drobný parazit. Jelikož momentálně nebyl k dispozici znalec, který by
doporučil vhodnou léčbu, věci se ujal sám šéf. Použil postřik proti
hmyzu zvaný Flit, načež opeřený krasavec uhynul. Stejskal se v sadu celý
týden neukázal a šeptem se rozneslo, že „v úkrytu svého občanského bytu
plakal". Jeho sebevědomí prý poté značně kleslo.
Zookoutek obdržel další
dary - pár nutrií a pár mývalů. Jelikož architekt Poříska byl
zaneprázdněn a nebylo možné jej přesvědčit, aby nakreslil plány expozicí
pro nové přírůstky, Bujnoch vyšťáral z koutku skříně viklající se
kružítko, zmeziskřínívyňal rýsovaci prkno, dva trojúhelníky a příložní
pravítko s ulomeným koncem. Oba nákresy zhotovil sám, a pak je odnesl do
kanceláře stavební firmy bratří Kubů, s níž už byla zakázka sjednána.
Nákresy byly přijaty, a když stavba začala, Bujnoch s obavami pozoroval,
že v místě prohlubně, kterou nakreslil do středu expozice mývalů,
betonáři terén zarovnávají. Zjistil ale, že vina vězela jen v jeho
neodborném nákresu. Také vchod do ubikace nutrií se mu zdál těsný.
Bujnoch, který přiznal, že nutrii nikdy neviděl a neznal její rozměry,
navrhl otvor raději větší. Nyní, když viděl hotový průchod o šíři 20 cm,
měl obavy, že zvíře se silou do něj vtěsná jen půlkou těla a nebude se
moci pohnout ani tam, ani zpět. Nakonec však vše dobře dopadlo. Mývalové
šplhali po střecho-vité položeném pletivu a nutrie snadno proběhly úzkým
otvorem do ubikace i zpět do výběhu, kde se koupaly v malé nádrži,
„nestoudně přitom kálejíce do vody“.
Zvířata z Petržalky
Krátce po okupaci českých
zemí německými vojsky v březnu 1939 přišel do zookoutku dopis od jistého
pana Janečky z Bratislavy. Janečka provozoval menší zoo v
Bratislavě-Petržalce, kteréžto předměstí se v důsledku jeho připojení k
tehdejší tzv. velkoněmecké říši ocitlo odříznuto od města, zajišťujícího
Janečkovi návštěvnickou základnu. Pisatel nabízel veškerá zvířata a
zároveň svoje služby, za něž požadoval mzdu 800 Kč, a sliboval, že
brněnský zookoutek pozvedne na vyšší úroveň. Bujnoch navrhoval pouze
odkoupení vzácnějších zvířat a varoval, že protektorátní správa nepovolí
rozšíření zookoutku, zvláště když se spolek vždy vyhýbal spolupráci s
komunitou brněnských Němců. Výbor údajné žádné rozhodnutí neudělal, ale
dva členové spolku, redaktor Lidových novin František Komenda, který
zastával názor, že se musí pomoci našemu člověku v nouzi, společně s
jednatelem spolku, správcem Zemědělského muzea Štěpánkem, odjeli do
Bratislavy, kde sjednali převoz veškerého Janečkova majetku do Brna.
Bujnoch nevraživě sledoval, jak se na nádvoří zookoutku nastěhoval
Janečkův inventář. „Staré, nepotřebné desky, z kisen sbité klece byly
umístěny na dvoře sousední univerzitní budovy, která se po pozdějším
bombardování Brna celá sesula. Jediná cenná zvířata, která Janečka
dovezl, byla rodina mangabejů rudohlavých a dvě malpy kapucínské,"
postěžoval si Bujnoch.
S Janečkou přišli do Brna
i dva makakové rhesus. Fricek, žijící v poklidu se svými družkami, se
podivně mračil, když viděl přátele z lidské společnosti zabývat se jemu
dosud neznámými příslušníky příbuzného druhu. Členové výboru spolku
uvěřili zkušenému Janečkovi, že je možné rhesusy spojit v jedné expozici
s kočkodany. Poté, co došlo ke konfliktu, zkoprnělí a „nevěda, co po-číti,“
rezignovaně sledovali dramatický děj: „Když dva rhesusové, otec a syn,
byli Frickovi vstrčeni do klece, zapomněl na slušné chování a vrhl se
vší silou svých zubů a paží do nepozvaných hostů. Želina mu přitom s
vrozenou vzteklostí pomáhala.
I Karla se přidala a
vznikla z toho krutá rvačka. Stopy krve na hlavách, údech i těle
ukázaly, že věc se stala vážnou." Nakonec se podařilo oba rhesuse
umístit do klece sousedící v zimním úkrytu s kleci kočkodanů. Bujnoch
pak bedlivě pozoroval chování opic a etologické poznatky zapsal: „Fricek
si družky vybojoval, avšak ukázalo se, že opičí samice jsou čeleď
záletná. Zelina brzy začala navazovat styky sblížení těsně u napjatého
pletiva, za nímž dleli rhesusové. I Karla se přidružila, když Fricek s
chutí pojídal fík a o pletichy se nestaral. Leč takové známosti s
nepřekonatelnými překážkami nevedly k ničemu. Otec i syn museli sdílet
osud samotářů celibátniků." Rozdílné chování samců kočkodanů a makaků
Bujnoch vysvětloval svérázně, když konstatoval jistý „mravní rozdíl"
mezi Frickem a mladým rhesusem: „Syn neonanoval. Zatížen bolestným
vzepětím svého údu, přiložil k tomuto dlaně horních končetin a krátkým
vyválením dosáhl schlípnutí. Nastalý klid a spokojenost však záhy
vyprchaly, načež se operace opakovala."
Klid
před bouří
V zookoutku, kde žilo
kolem dvou set zvířat, bývalo stále živo, hodně se o něm mluvilo i
psalo, většině návštěvníků se líbil. V zeleni Tyršova sadu se zvířatům
dařilo dobře. Místní kuriozitou byli i dva ošetřovatelé zvěře, tlustý
pan Burian a hubený pan Janečka. Dospělí je měli rádi, ale malí uličníci
k nim chovali velký respekt a nedovolili si před nimi zvířata škádlit či
předkládat jim zakázané pokrmy. Poblíž opic, které bydlely v chatě u
vchodu do parku, byl jako kontrast umístěn drobný křeček. Skrčený
prospal v hnízdě celý den a probouzel ho jen hlad. Aby se mu mezi exoty
nestýskalo, vedlejší klec osídlili tchoř, kuna a rovněž věčně ospalý
jezevec. V dalších třech klecích žili jiní chlupáči: párek našich lišek,
rodinka ondater a mývalové. V jiné kleci provozovaly bílé myši akrobacii
na různém nářadí a v jejich sousedství pobýval párek bílých potkanů.
Jinde zas hopkaly naše staré známé veverky a na dolním konci hlavní
cesty panáčkovali králíci různých plemen, naproti měla expozici batolivá
morčata. V největší ohradě žili srnec se srnkami a kolouchem, který se
tam narodil. Sousední ohrada hostila bílého daňka z obory v Náméšti nad
Oslavou a danělku z hukvaldských lesů. S nimi sdílela ohradu kachna
pižmová a čápům, kteří pro zranění nemohli létat, tam zpříjemňoval život
malý bazén. Pávi se po zookoutku pohybovali volně.
V jediné expozici
věnované exotickým plazům se několik řeckých želv živilo salátem. Kratší
dobu byla obsazena dvě terária užovkami a ještěrkami. K instalaci
zakoupených akvárií nedošlo, protože pro ně chyběl vhodný objekt.
U vchodu do zookoutku
bydlel také Lori, moudrý zelený papoušek ara, který měl mnoho příznivců
a jehož volání bylo slyšet zdálky. Jakoby hlídal malý ptačí ráj - v
blízké expozici ptáčkové seděli na větvičkách, švitořili a vypadali jako
sklenění: byly to exotické pěnkavy. Přechod k dravcům v řadě voliér
umístěných podél zdi oddělující sad od botanické zahrady tvořili
mandelík a dudek. Ve velké kleci sídlili orel mořský, orel královský,
orel křiklavý, jestřáb, káně, poštolka a sokoli. Všeobecnému zájmu se
těšila voliéra, v níž žily dvě kavky (jedna byla albinotická), sojky,
vrány a straka. Zvláštní klec měly hrdličky chované společně s houfem
různých plemen kura domácího. Jediným samotářem byl výr, který se držel
většinou ve stínu. Byli tam i sýčkové, sova pálená, kalous ušatý a
puštík. Hned vedle stály menší klece zlatých, stříbrných, démantových,
královských a obyčejných bažantů. Andulky ovšem také nechyběly. Ptáka s
červenou chocholkou, kardinála, bohužel někdo později ukradl. Pak tam
byla ještě klec s drobným ptactvem. Nic zvláštního, a přece u ní
postávali lidé a prohlíželi si všechny ty známé, kteří jim téměř denně
poletují nad hlavami v parcích a lesích, ale oni si je mnohdy nemohou
pořádně zblízka prohlédnout: pěnkavy, sýkory, strnadi, stehlíci, křivky,
hýlové, dlasci, čížci a další. Popis a barevné obrázky ulehčovaly
seznámení s jednotlivými druhy pěvců. Zookoutek byl současně i
opatrovnou pro zvířata, která utrpěla nějaký úraz - nejčastéji lidé
přinášeli ptáky se zlomeným křídlem, kteří by ve volné přírodě určitě
zahynuli...
Do sadu vešel klid, hlasy
odpůrců utichly, zdálo se, že vše bude dobré a že „Němci nejsou tak
strašní". Existovala naděje, že zookoutek zůstane zachován a v budoucnu
se rozšíří tak, že zabere celý sad. Postup rozšíření byl naplánován a
spolek měl k dispozici slušné úspory. Naději však vystřídala pohroma.
Konec zookoutku
Náhlý konec zookoutku
dával Bujnoch do souvislosti s příchodem lvice z pražské zoo: „Mnohé se
věci přede mnou tajily. Ke vchodu do sadu přihrkal vůz a na něm bedna s
lvicí, Mina se jmenovala. Mladá a hezká, prý v nějakém již měsíci
šťastného očekávání. Měl jsem ji rád, ale bylo mi jí líto. Pročesával
jsem jí vlasy na hlavě, skrytě, aby mne nikdo nepřistihl, bedna s lvicí
stála u vchodu k voliérám. Proč tě sem poslali, ptal jsem se jí, ani
příbytku ti nedali." Teprve asi za dva měsíce se v sadu objevila klec
pro lvici, „tak nemotorná, tak zvláštní, jak se nám zdál kdys první
aeroplán", především však natolik stísněná, že svými malými rozměry
nemohla tak velkému zvířeti vyhovovat. „To není klec pro mývaly, to má
být pro lvici? Víte, že nás proto vyženou Němci ze sadu?" varoval
Bujnoch Janečka, který patrně převoz lvice organizoval a za péči o ni
odpovídal.
Členové výboru Spolku pro
založení zoo obdrželi v lednu 1941 pozvánku k jednání v úřadovně
městského zvěrolékaře. V té době spolku předsedal JUDr. Osvald Brázda,
známý brněnský advokát, který dovedl každý spor urovnat v duchu
smířlivosti. Poté, co se všichni dostavili na určené místo, vyslechli
ortel: městská správa nařizuje do 24 hodin vyklidit Tyršův sad a
jakýkoli pokus o zřízení zookoutku na jiném místě nebude trpět. Brázdoví
se podařilo lhůtu prodloužit na 48 hodin a tento termín spolek dodržel.
V mrazivém počasí musela cestovat po železnici do Prahy přibližně stovka
zvířat. Většina transport naštěstí přežila a stala se cenným přírůstkem
pražské zoo, jen mladý rudohlavý mangabej Pefa po čase podlehl vleklé
plicní chorobě. Lvice Mina, přezdívaná Miss Evropa, později přešla do
plzeňské zoo.
Pokračování - O
založení Zoo Brno
Zdroj: mimořádné číslo magazínu "Zoo report" Zoo Brno (2013)
|
|