!!! Speciální stránka pro zadání nové zoo, doplnění či opravu stávajících údajů  !!!  •  !!! Special page for entering a new zoo, addition or correction current info !!!
 
† Zookoutek v Tyršově sadu
 
     
  Historie Zookoutku v Tyršově sadu  
         Skromný Zoologický koutek v Tyršově sadu vznikl jako předchůdce Brněnsk - jen jako provizorium, které mělo přesvědčit Brňany, že město potřebuje velkou regulérní zoo. Zookoutek existoval v letech 1937 - 1941 a byl veden Spolkem pro zřízení zoologické zahrady. Jeho tehdejší jednatel a pokladník Antonín Bujnoch o něm sepsal patnáctistránkový strojopis, kde popisuje mnoho z existence Spolku i zookoutku - vznik, fungování i zánik... Z tohoto strojopisu čerpá i následující text, který vyšel v mimořádném vydání Zoo reportu Zoo Brno v roce 2013...

Zrod Spolku
          Po rozhovoru s brněnským starostou se Bujnoch rozhodl svolat na 13. září 1935 první schůzi nově vznikajícího spolku, na níž byl zvolen přípravný výbor v čele s předsedou prof. Hrůzou a jednatelem Antonínem Bujnochem. Na ustavující valné schůzi, která se konala 24. října 1935 v místnostech Zemědělského muzea na Švehlově ulici (dnes Moravském náměstí) číslo 11, byl přijat název Spolek pro zřízení zoologické zahrady v Brně. Ve smyslu již schválených stanov byl předsedou spolku zvolen prof. Antonín Hrůza. V desetičlenném výboru byli vedle Bujnocha například architekt Oskar Poříska, dva vládní radové (Hejný a Kuchyňka) či zmíněný prof. Dyk. Ve výboru byla i jedna žena - manželka podnikatele Pavla Kohna, jednoho z nejbohatších Brňanů.
          Činorodého Bujnocha výkony kolegů z výboru nijak nenadchly, neboť je charakterizoval takto: „Výborové schůze byly časté, nepřinášely však nic podstatného pro rychlé uskutečnění myšlenky zřízení zamýšleného zoologického koutku. Čelnější osobnosti schůze nenavštěvovaly." Objevily se i osobní animozity. Bujnocha rozčaroval sám předseda spolku, v němž poznal člověka příliš důvěřivého ke všem osobám, ať vykazovaly jakékoli povahové rysy. Zazlíval mu i jeho malicherný dar jednoho exempláře jezevce, kterého neměl spolek kam umístit, a proto ho - do doby, než se podaří zbudovat zookoutek - svěřil Vysoké škole zvěrolékařské. „V krátké době však úhrada za péči o jezevce zcela vyčerpala pokladnu spolku, přičemž místní podniky i soukromé osoby reagovaly netečně na výzvy o pomoc.
           Nakonec musel být jezevec potají vypuštěn do okolních lesů, aby tam sám o sebe pečoval a sám se živil."

Otevření zookoutku
          Zásluhou starosty Tomeše se městská rada usnesla, že spolek může umístit několik expozic v Tyršově sadu, v prostoru podél zdi oddělující sad od městské botanické zahrady. Architekt Poříska zhotovil plány na ptačí klece, Báňská a hutní společnost věnovala dva vagony železa a pletiva, Maloměřická cementárna přislíbila potřebné množství cementu, také tři železářské firmy (Horný &Zau-ner, Till a Vichr) slíbily něco ze svých skladů. Ale peníze na stavební práce stále chyběly. Zdlouhavé proslovy jednotlivců, pronášené na výborových schůzích, k ničemu nevedly. Smuten chodil v těch dnech Bujnoch po místech, kde měl vzniknout zookoutek a kde se jen povaloval darovaný materiál, a čelil kousavým poznámkám zaměstnanců sadu, neboť každý si mohl v novinách přečíst jeho nadšené články o chystané zoo, doprovázené kladnými čtenářskými ohlasy - ale i příspěvky jejích odpůrců... Něco se musí stát, říkal si Bujnoch v duchu, a rozhodl se pro samostatnou akci. Bez vědomí výboru oslovil firmu Kroboth (Brno, Rumiště 6), které se osobně zaručil za vyrovnání dohodnutého účtu 8 800 Kč za dodávku klecí a ohrad. Zvířata pro zookoutek už byla zajištěna - myslivecká jednota věnovala párek daňků a restauratér Cajpl nabídl zdarma krásně vybarvené ušlechtilé bažanty pěti druhů a párek dobře živené srnčí, které choval na statku za Brnem. Dílo se začalo dařit. Nejdříve vyrostla řada klecí pro ptáky a již v den její instalace se „odněkud našla straka, bílá kavka (albín) a několik jiných ptáků, kteří byli ihned umístěni". V krátké době pak vznikly ohrady pro kopytníky a dorazil slíbený párek daňků. Sad se začal plnit dětmi a mládeží, smích, křik a veselí přilákaly další obecenstvo.
          Oficiální otevření Zoologického koutku v Tyršově sadu se uskutečnilo 19. června 1937. Slavnost to byla skromná, na náměstíčku uprostřed parku se sešel asi tucet lidí. Předseda Spolku pro zřízení zoo zdůraznil, že zoologický koutek je především zkouškou toho, zda je v Brně „nálada pro vybudování opravdové zoologické zahrady". Jak dále řekl, zvířata se do Tyršova sadu nedostala z přírody, ale ze zajetí, kde jim mnohdy bylo zle. Dodal, že do zookoutku chodí hromadně i celé školy a o některých nedělích či svátcích přijde přes tisíc lidí. Na závěr zaznělo poselství zástupců města i zemské správy: Brno a Morava nezapomenou přiložit ruku k dílu...

První rozpory
          V ohradě určené pro srnčí se ocitl dar občana ze Slovenska - čáp bílý, který nelé-tal, protože měl poraněné křídlo. Pozornost návštěvníků přitahoval důstojným postojem, klapotem zobáku i tím, s jakou chutí polykal obrovské množství střev a dalšího masného odpadu z darů návštěvníků a příspěvků městských jatek. Nečekaný byl nápad prof. Hrůzy poskytnout čápovi možnost pobytu na vyvýšeném místě. Uprostřed výběhu měl být vztyčen sloup, na jeho vrcholu připevněno kolo selského vozu a do něho vpleteno hnízdo z haluzí. Ke hnízdu měl být přistaven žebřík, po němž by čáp hopkal nahoru či zase dolů. Zlepšovák způsobil mnoha lidem ze spolku těžkou hlavu. Protože se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by byl ochoten vyrobit žebřík, přání pana profesora zůstalo nenaplněno.
          Také další Hrůzova iniciativa přinesla rozladění. Pan profesor choval údajně zvláštní oblibu k psímu plemeni čuvač a jistého dne jednoho čuvače přivedl, aby domácí zvíře rozšířilo kolekci druhů a ještě zookoutek hlídalo. Hrůzovi odpůrci tvrdili, že „povaha právě získaného psa nezdála se příznivou pro poměry v zoologickém koutku" a se zadostiučiněním přijali skutečnost, že čuvač několikrát z Tyršova sadu utekl, až se nakonec ztratil. Hrůzův návrh, že náhradou přivede dvě štěňata, byl odložen na jaro následujícího roku, v té době už ale nebyl pan profesor členem spolku.

Hrůza u protivníků
          Profesor Hrůza se dostával do stále větších sporů, především s místopředsedou spolku Stejskalem. V říjnu 1937 Spolek pro založení zoo opustil a začal opět navštěvovat schůze Spolku na ochranu zvířat, kde provoz zookroužku kritizoval. Do tábora protivníka přešel i Hrůzův příznivce, bývalý pokladník Spolku pro založení zoo Miroslav Lazar, kterého Stejskal, Hrůzův nástupce na postu předsedy, ze spolku vyloučil. Bujnoch sice Lazarovo vyloučení považoval za příliš tvrdý trest, ale jeho působení v zookoutku rovněž neschvaloval. Považoval jej za jedince tvrdohlavého, který si nikdy nenechá poradit a pouští se do horlivého podnikání, vždy končícího nezdarem. Vyčítal mu záznamy v pokladní knize bez patřičných dokladů, ale zřejmě k němu choval i jistou osobní zášť. Pokladník Lazar měl v zookoutku původně na starosti krmení zvířat. Tuto práci vykonával velmi dobře, ale Bujnochovi se nelíbila Lazarova image, kterou popsal se silnou dávkou ironie: „Připravoval krmivo s nastrčenými na ruce bílými naškrobenými manžetami, jeho dlouze podstřižené vlasy připomínaly sebevědomí neuznaného umělce." Další výtka, že Lazar neuměl sehnat peníze, byla asi nespravedlivá, neboť sám Bujnoch ve svých zápiscích přiznal, že si jednou Lazar vymohl povolení k veřejné sbírce a od různých firem či bankovních domů získal přes 4 000 Kč, které poukázal firmě Kroboth. Po více než roce od dodávky klecí pro zookoutektak byla uhrazena aspoň polovina částky, za jejíž splacení se Bujnoch osobně zaručil. Jakým způsobem se podařilo splatit druhou polovinu, nevíme. VBujnochově textu je pouze poznámka, že Kroboth žádné upomínky neposílal.

Vstupné lidi neodradilo
          Příjmy spolku byly nepatrné a chod zookoutku umožňovaly jen dary veřejnosti, především krmivo, a dobrovolná práce členů spolku. Bývalý předseda spolku Hrůza se údajně bránil zavedení vstupného, neboť prý tvrdil, že se tak sníží návštěvnost. Avšak jeho nástupce Stejskal spolu s novým pokladníkem Bujnochem vstupné ihned zavedli, a návštěvnost se už během prvního měsíce prodeje dokonce zvýšila. Vstupenka stála 1 Kč, ale příchozí byli upozorněni, že je možné přispět větší částkou. Dobrovolné vstupné vyneslo za měsíc 4 000 Kč.

Fricek šíří veselí
          S tím, jak se zookoutek slibně rozjížděl, vyvstala potřeba nějakého atraktivnějšího exponátu, nejlépe opice. Protože členové Spolku pro založení zoo věděli, že ředitel městské plynárny Bukovanský, který byl ostatně také členem spolku, chová na nádvoří správní budovy na Radlase v jedné kleci vlka a v druhé kočkodana zeleného, naléhali na něj, aby opici zookoutku věnoval. Bukovanský se zdráhal, ale jednoho dne se Fricek, jak se opičákovi říkalo, v Tyršově sadu objevil jako dar i s klecí, která byla postavena na provizorní cihlový podklad. Fricek se brzo stal hlavní atrakcí zookoutku.
          Původní Frickova klec byla ale malá, a tak se spolek rozhodl, že pořídí jinou, ve které by měl kočkodan více příležitostí k pohybu. Bujnoch doporučoval, aby klec postavil slušný a spolehlivý Kroboth, účtující - na rozdíl od jiných podnikatelů - jen skutečné výlohy. Předseda spolku Stejskal s tím ale nesouhlasil a věc si vzal sám na starost. „Pan Stejskal se pochlubil klecí prosté dřevěné konstrukce, snad jím samým sestavené, která se objevila v sadě na vyvýšeném podstavci, asi metr nad zemí. Když jsem vcházel do zookoutku, Fricek na uvítanou začal klecí tak lomcovat, až se zdálo, že ji převrátí,11 komentoval Bujnoch počin šéfa spolku. Avšak nic zlého se nedělo - Fricek v kleci řádil, děti i dospělí se smáli a všude bylo veselo...
          Po zavedení vstupného prostředky spolku dovolovaly pomýšlet na stavbu ubikací pro přezimování teplomilných zvířat. Se souhlasem správy Tyršova sadu nechal spolek postavit zděnou chatu a v ní několik klecí, kde mohl zimovat Fricek a později i jeho nové družky a dalši druhy opic. Ke stěně chaty, která měla velká okna a v zimě byla přístupná veřejnosti, byl přistavěn letní výběh.
         Když Fricek obdržel nové bydliště se zimním úkrytem a letním výběhem, dostal i houpačku, aby měl všestranný pohyb. Při dobré životosprávě zesílil, zbujněl, probudil se v něm pohlavní pud a začal tím trpět. „Nabízel mi svůj úd a v opičí řeči žádal o slitování. Ano, Fricku, obstaráme ti družku, ale kde ji vzít? Cokoli se v naší blízkosti pohybuje, není pro tebe,“ vysvětloval mu Bujnoch, a do svých vzpomínek poznamenal: „Frickovi, propadajícímu nemravu onanování, ale štěstí přálo. Znenadání se v sadu objevili manželé, potulní komedianti, muž nesl na ramenou vesele se pohybující samici kočkodana, s licousy na obou tvářích, jakoby se stále smějící. Určili cenu 700 Kč a nic neslevovali. Fricek veškerou sílu svého pohledu soustředil na dovádivou opici, která přijímala projevy přízně od každého, kdo šel kolem. Obavy, že Fricek Karličku nevlídně přivítá, byly liché. Bez okolků, bez namlouvání použil před pohledy diváků právo první noci. Po krátkém čase stejně přijal i druhou družku Želinu, která pocházela ze zahrady domu na Lipové ulici, kde několik let těšila dvě v ústraní žijící staré dámy, až se jim její hašteřivá povaha omrzela."

Útoky ochranářů
         Spolek na ochranu zvířat usiloval o zrušení zookoutku už v době jeho vzniku. Za zmínku stojí incident z ledna 1937, kdy jednatel ochranářského spolku dr. Slezák a s ním další ochranář přišli do Tyršova sadu, aby z klecí vypustili zvířata, která jsou prý vězněna a nedostatečně živena. Když byl úmysl zmařen, dr. Slezák intervenoval v neprospěch zookoutku u prof. Weyra, předsedy Svazu spolků pro ochranu zvířat (ale i člena Spolku pro zřízení zoo), a také „nevlídným způsobem vyčítal paní Jičínské, že pro zoologickou zahradu opatřila železo ve značné hodnotě." O rok později, kdy už byl šéfem Spolku na ochranu zvířat, dr. Slezák podal městské radě stížnost na týrání zvířat v zoologickém koutku. Ke stížnosti se přidali i někteří občané bydlící poblíž sadu, když poukazovali na rušení nočního klidu a zápach šířící se z klecí a výběhů. Dr. Slezák tvrdil, že pro silný zápach nemůže u klecí ani chvíli postát. Při komisionálním jednání na místě samém se podařilo prokázat, že nepříznivý čichový vjem pochází z veřejného záchodku umístěného před vchodem do sadu již před vznikem zookoutku. Komise neshledala závad v chodu zookoutku a městské radě doporučila odstranění či úpravu veřejného WC.
          Poté, co dr. Slezák neuspěl se stížností městské radě, podnikl pokus získat na svou stranu Bujnocha a pozval ho na schůzi spolku. Před slušně navštíveným shromážděním Bujnoch vyslechl mnohá obvinění: zvířata v Tyršové sadu trpí hladem, peníze na krmivo nejsou, veřejnost je roztrpčena a žádá zrušení zookoutku. Slezák Bujnochovi připomněl, že bývalý pokladník Lazar vydával na krmení zvířat v zookoutku jen 6 Kč denně, což prý nemohlo stačit k nasycení všech chovaných jedinců. Krajně rozezlen a nepříliš vlídnými slovy Bujnoch opáčil, že nynější dobrovolné vstupné převyšuje běžná vydání na krmivo i obsluhu, a ohradil se: „Zvířata jsou krmena snad až přespříliš, což je vidět třeba na dařících či na opici, která svou silou už několikrát málem rozbourala klec.“ Slezák zdůrazňoval, že na zookoutek si stále stěžují nejen členové Spolku na ochranu zvířat, ale i dva bývalí čelní představitelé Spolku pro zřízení zoo (Hrůza a Lazar). Když pak „paní generálová Pšornová vyzvedla osobnost dr. Slezáka do výše věhlasného znalce povšechně a hlavně v záležitostech ochrany zvířat", Bujnoch se ocitl na pokraji sebeovládání, povstal ze židle a beze slova opustil sál.

Přírůstky i potíže růstu
         Pod letním výběhem pro opice vznikla ubikace pro jezevce, vybudovaná z veškerého darovaného železa a cementu. Bylo ho tolik, že jezevec vypadal jako dýchající klubko chlupů v protileteckém krytu. Bujnoch, který na zbytečnou bytelnost objektu upozorňoval již při jeho stavbě, se dozvěděl, že on to neplatí, tak co - historka dokládá skutečnost, že si Bujnoch přestával rozumět i s novým předsedou spolku. Ten to ale neměl ve své funkci vůbec lehké. Amazonský papoušek, darprof. dr. Leichman-na, byl neobvyklou ozdobou zookoutku, ale po nepříliš dlouhé době pobytu v Tyršově sadu krásného ptáka napadl drobný parazit. Jelikož momentálně nebyl k dispozici znalec, který by doporučil vhodnou léčbu, věci se ujal sám šéf. Použil postřik proti hmyzu zvaný Flit, načež opeřený krasavec uhynul. Stejskal se v sadu celý týden neukázal a šeptem se rozneslo, že „v úkrytu svého občanského bytu plakal". Jeho sebevědomí prý poté značně kleslo.
          Zookoutek obdržel další dary - pár nutrií a pár mývalů. Jelikož architekt Poříska byl zaneprázdněn a nebylo možné jej přesvědčit, aby nakreslil plány expozicí pro nové přírůstky, Bujnoch vyšťáral z koutku skříně viklající se kružítko, zmeziskřínívyňal rýsovaci prkno, dva trojúhelníky a příložní pravítko s ulomeným koncem. Oba nákresy zhotovil sám, a pak je odnesl do kanceláře stavební firmy bratří Kubů, s níž už byla zakázka sjednána. Nákresy byly přijaty, a když stavba začala, Bujnoch s obavami pozoroval, že v místě prohlubně, kterou nakreslil do středu expozice mývalů, betonáři terén zarovnávají. Zjistil ale, že vina vězela jen v jeho neodborném nákresu. Také vchod do ubikace nutrií se mu zdál těsný. Bujnoch, který přiznal, že nutrii nikdy neviděl a neznal její rozměry, navrhl otvor raději větší. Nyní, když viděl hotový průchod o šíři 20 cm, měl obavy, že zvíře se silou do něj vtěsná jen půlkou těla a nebude se moci pohnout ani tam, ani zpět. Nakonec však vše dobře dopadlo. Mývalové šplhali po střecho-vité položeném pletivu a nutrie snadno proběhly úzkým otvorem do ubikace i zpět do výběhu, kde se koupaly v malé nádrži, „nestoudně přitom kálejíce do vody“.

Zvířata z Petržalky
          Krátce po okupaci českých zemí německými vojsky v březnu 1939 přišel do zookoutku dopis od jistého pana Janečky z Bratislavy. Janečka provozoval menší zoo v Bratislavě-Petržalce, kteréžto předměstí se v důsledku jeho připojení k tehdejší tzv. velkoněmecké říši ocitlo odříznuto od města, zajišťujícího Janečkovi návštěvnickou základnu. Pisatel nabízel veškerá zvířata a zároveň svoje služby, za něž požadoval mzdu 800 Kč, a sliboval, že brněnský zookoutek pozvedne na vyšší úroveň. Bujnoch navrhoval pouze odkoupení vzácnějších zvířat a varoval, že protektorátní správa nepovolí rozšíření zookoutku, zvláště když se spolek vždy vyhýbal spolupráci s komunitou brněnských Němců. Výbor údajné žádné rozhodnutí neudělal, ale dva členové spolku, redaktor Lidových novin František Komenda, který zastával názor, že se musí pomoci našemu člověku v nouzi, společně s jednatelem spolku, správcem Zemědělského muzea Štěpánkem, odjeli do Bratislavy, kde sjednali převoz veškerého Janečkova majetku do Brna. Bujnoch nevraživě sledoval, jak se na nádvoří zookoutku nastěhoval Janečkův inventář. „Staré, nepotřebné desky, z kisen sbité klece byly umístěny na dvoře sousední univerzitní budovy, která se po pozdějším bombardování Brna celá sesula. Jediná cenná zvířata, která Janečka dovezl, byla rodina mangabejů rudohlavých a dvě malpy kapucínské," postěžoval si Bujnoch.
          S Janečkou přišli do Brna i dva makakové rhesus. Fricek, žijící v poklidu se svými družkami, se podivně mračil, když viděl přátele z lidské společnosti zabývat se jemu dosud neznámými příslušníky příbuzného druhu. Členové výboru spolku uvěřili zkušenému Janečkovi, že je možné rhesusy spojit v jedné expozici s kočkodany. Poté, co došlo ke konfliktu, zkoprnělí a „nevěda, co po-číti,“ rezignovaně sledovali dramatický děj: „Když dva rhesusové, otec a syn, byli Frickovi vstrčeni do klece, zapomněl na slušné chování a vrhl se vší silou svých zubů a paží do nepozvaných hostů. Želina mu přitom s vrozenou vzteklostí pomáhala.
          I Karla se přidala a vznikla z toho krutá rvačka. Stopy krve na hlavách, údech i těle ukázaly, že věc se stala vážnou." Nakonec se podařilo oba rhesuse umístit do klece sousedící v zimním úkrytu s kleci kočkodanů. Bujnoch pak bedlivě pozoroval chování opic a etologické poznatky zapsal: „Fricek si družky vybojoval, avšak ukázalo se, že opičí samice jsou čeleď záletná. Zelina brzy začala navazovat styky sblížení těsně u napjatého pletiva, za nímž dleli rhesusové. I Karla se přidružila, když Fricek s chutí pojídal fík a o pletichy se nestaral. Leč takové známosti s nepřekonatelnými překážkami nevedly k ničemu. Otec i syn museli sdílet osud samotářů celibátniků." Rozdílné chování samců kočkodanů a makaků Bujnoch vysvětloval svérázně, když konstatoval jistý „mravní rozdíl" mezi Frickem a mladým rhesusem: „Syn neonanoval. Zatížen bolestným vzepětím svého údu, přiložil k tomuto dlaně horních končetin a krátkým vyválením dosáhl schlípnutí. Nastalý klid a spokojenost však záhy vyprchaly, načež se operace opakovala."

Klid před bouří
          V zookoutku, kde žilo kolem dvou set zvířat, bývalo stále živo, hodně se o něm mluvilo i psalo, většině návštěvníků se líbil. V zeleni Tyršova sadu se zvířatům dařilo dobře. Místní kuriozitou byli i dva ošetřovatelé zvěře, tlustý pan Burian a hubený pan Janečka. Dospělí je měli rádi, ale malí uličníci k nim chovali velký respekt a nedovolili si před nimi zvířata škádlit či předkládat jim zakázané pokrmy. Poblíž opic, které bydlely v chatě u vchodu do parku, byl jako kontrast umístěn drobný křeček. Skrčený prospal v hnízdě celý den a probouzel ho jen hlad. Aby se mu mezi exoty nestýskalo, vedlejší klec osídlili tchoř, kuna a rovněž věčně ospalý jezevec. V dalších třech klecích žili jiní chlupáči: párek našich lišek, rodinka ondater a mývalové. V jiné kleci provozovaly bílé myši akrobacii na různém nářadí a v jejich sousedství pobýval párek bílých potkanů. Jinde zas hopkaly naše staré známé veverky a na dolním konci hlavní cesty panáčkovali králíci různých plemen, naproti měla expozici batolivá morčata. V největší ohradě žili srnec se srnkami a kolouchem, který se tam narodil. Sousední ohrada hostila bílého daňka z obory v Náméšti nad Oslavou a danělku z hukvaldských lesů. S nimi sdílela ohradu kachna pižmová a čápům, kteří pro zranění nemohli létat, tam zpříjemňoval život malý bazén. Pávi se po zookoutku pohybovali volně.
          V jediné expozici věnované exotickým plazům se několik řeckých želv živilo salátem. Kratší dobu byla obsazena dvě terária užovkami a ještěrkami. K instalaci zakoupených akvárií nedošlo, protože pro ně chyběl vhodný objekt.
          U vchodu do zookoutku bydlel také Lori, moudrý zelený papoušek ara, který měl mnoho příznivců a jehož volání bylo slyšet zdálky. Jakoby hlídal malý ptačí ráj - v blízké expozici ptáčkové seděli na větvičkách, švitořili a vypadali jako sklenění: byly to exotické pěnkavy. Přechod k dravcům v řadě voliér umístěných podél zdi oddělující sad od botanické zahrady tvořili mandelík a dudek. Ve velké kleci sídlili orel mořský, orel královský, orel křiklavý, jestřáb, káně, poštolka a sokoli. Všeobecnému zájmu se těšila voliéra, v níž žily dvě kavky (jedna byla albinotická), sojky, vrány a straka. Zvláštní klec měly hrdličky chované společně s houfem různých plemen kura domácího. Jediným samotářem byl výr, který se držel většinou ve stínu. Byli tam i sýčkové, sova pálená, kalous ušatý a puštík. Hned vedle stály menší klece zlatých, stříbrných, démantových, královských a obyčejných bažantů. Andulky ovšem také nechyběly. Ptáka s červenou chocholkou, kardinála, bohužel někdo později ukradl. Pak tam byla ještě klec s drobným ptactvem. Nic zvláštního, a přece u ní postávali lidé a prohlíželi si všechny ty známé, kteří jim téměř denně poletují nad hlavami v parcích a lesích, ale oni si je mnohdy nemohou pořádně zblízka prohlédnout: pěnkavy, sýkory, strnadi, stehlíci, křivky, hýlové, dlasci, čížci a další. Popis a barevné obrázky ulehčovaly seznámení s jednotlivými druhy pěvců. Zookoutek byl současně i opatrovnou pro zvířata, která utrpěla nějaký úraz - nejčastéji lidé přinášeli ptáky se zlomeným křídlem, kteří by ve volné přírodě určitě zahynuli...
          Do sadu vešel klid, hlasy odpůrců utichly, zdálo se, že vše bude dobré a že „Němci nejsou tak strašní". Existovala naděje, že zookoutek zůstane zachován a v budoucnu se rozšíří tak, že zabere celý sad. Postup rozšíření byl naplánován a spolek měl k dispozici slušné úspory. Naději však vystřídala pohroma.

Konec zookoutku
          Náhlý konec zookoutku dával Bujnoch do souvislosti s příchodem lvice z pražské zoo: „Mnohé se věci přede mnou tajily. Ke vchodu do sadu přihrkal vůz a na něm bedna s lvicí, Mina se jmenovala. Mladá a hezká, prý v nějakém již měsíci šťastného očekávání. Měl jsem ji rád, ale bylo mi jí líto. Pročesával jsem jí vlasy na hlavě, skrytě, aby mne nikdo nepřistihl, bedna s lvicí stála u vchodu k voliérám. Proč tě sem poslali, ptal jsem se jí, ani příbytku ti nedali." Teprve asi za dva měsíce se v sadu objevila klec pro lvici, „tak nemotorná, tak zvláštní, jak se nám zdál kdys první aeroplán", především však natolik stísněná, že svými malými rozměry nemohla tak velkému zvířeti vyhovovat. „To není klec pro mývaly, to má být pro lvici? Víte, že nás proto vyženou Němci ze sadu?" varoval Bujnoch Janečka, který patrně převoz lvice organizoval a za péči o ni odpovídal.
          Členové výboru Spolku pro založení zoo obdrželi v lednu 1941 pozvánku k jednání v úřadovně městského zvěrolékaře. V té době spolku předsedal JUDr. Osvald Brázda, známý brněnský advokát, který dovedl každý spor urovnat v duchu smířlivosti. Poté, co se všichni dostavili na určené místo, vyslechli ortel: městská správa nařizuje do 24 hodin vyklidit Tyršův sad a jakýkoli pokus o zřízení zookoutku na jiném místě nebude trpět. Brázdoví se podařilo lhůtu prodloužit na 48 hodin a tento termín spolek dodržel. V mrazivém počasí musela cestovat po železnici do Prahy přibližně stovka zvířat. Většina transport naštěstí přežila a stala se cenným přírůstkem pražské zoo, jen mladý rudohlavý mangabej Pefa po čase podlehl vleklé plicní chorobě. Lvice Mina, přezdívaná Miss Evropa, později přešla do plzeňské zoo.

Pokračování - O založení Zoo Brno

 

Zdroj: mimořádné číslo magazínu "Zoo report" Zoo Brno (2013)

 
   
WZD - Worldwide Zoo Database
2009 - 2019
Zdroje a autoři: WZD, oficiální stránky ZOO, oficiální tiskové a jiné materiály ZOO (není-li uvedeno jinak); Datum poslední aktualizace: 06. 09. 2019
Sources and authors: WZD, official websites of ZOO, official printed and other matters of ZOO (if it is not stated otherwise); Date of last actualization:06. 09. 2019
Všechny části tohoto webu (včetně obrázků, videí apod.) podléhají copyrightu autorů.   •   All parts of this website (including images, videos, etc.) are subject to copyright of authors.