!!! Speciální stránka pro zadání nové zoo, doplnění či opravu stávajících údajů  !!!  •  !!! Special page for entering a new zoo, addition or correction current info !!!
 
Zoologická zahrada Ústí nad Labem
 
     
  Zoo od 1946 po současnost  
 
V 50. letech se začali budoval první jednoduché expozice pro zvířata
Na okraji zájmu (čtyřicátá a padesátá léta) - pokračování navazující na historii Lumpeparku (viz. Lumpepark od 1908 do 1949)
    Poté co již Lumpepark nezahájil sezónu 1945 a následně byly Lumpeovi vysídleni do Bavorska, pozemky ptačí rezervace, stejně jako železářský velkoobchod, byly zkonfiskovány coby nepřátelský majetek. Spadly pod národní správu. S ptačím eldorádem se stalo to, čeho se po smrti Heinricha Lumpeho obával profesor Janda. Sice nezanikl, ale stal se nehlídaným veřejným parkem. Dostal nový název Sady Edvarda Beneše. Volně přístupné zařízení parku nebylo možné chránit před škodami, utrpěla především pohádková výzdoba.
    Situace se však postupně zlepšovala. Park začal fungovat jako zookoutek s oborami pro příležitostné umísťování zvířat, jako byly srnky nebo kozy. Pro nové obyvatele Ústí muselo být balzámem opustit na chvíli sutiny rozbombardovaného města a nechat se omámit kouskem zelené oázy. Starousedlíci zase chodili vzpomínat na předválečné lepší časy. 1949 uvádí kronika města jako rok proměny parku v zoologickou zahradu. Pestrost chovaných zvířat se notně rozšířila, kromě těch běžnějších, jako divokých prasat, čápů, kachen a daňků, mohli návštěvníci vidět i medvěda nebo vlka. Ale ještě roku 1953 se oficiálně používá spíše termín přírodní rezervace než zoo.
    Fotografie z počátku padesátých let ukazují, že park byl vcelku dobře opečovávaný. Rozhodně ale nebyl prioritním projektem ve městě, které utrpělo velké válečné škody na infrastruktuře a obytných domech. Opakované převody zkonfiskovaného majetku mezi socialistickými organizacemi s sebou přinášely časté personální změny. Město se bránilo převodu zoo do svého majetku, obávalo se, že nebude mít peníze na provoz a zaměstnance. Zoo spravoval státní podnik Služby veřejnosti města Ústí nad Labem a zřejmě ne právě ku prospěchu vzhledu parku a stavu zvěře, neboť vedení města se potýkalo se stížnostmi Ústečanů. Městský národní výbor se rozhodl převzít zahradu do své správy až k 1. lednu 1957. Předtím uložil dosavadnímu správci „učinit v zoo taková opatření, aby byla věnována zvěři náležitá péče a celé zařízení aby bylo uvedeno do stavu, který by odpovídal bezpečnostním předpisům a patřičnému vzhledu". Ani tím se ale osud areálu definitivně nevyjasnil. Byť v roce 1958 zaznamenal park 63 tisíc návštěvníků, čehož nebylo dosaženo ani za Lumpeho éry, zvažovalo město ještě určitou dobu, zda má smysl zahradu zachovat.
    „Deset let od roku 1948-1958 se dostává ke slovu živelnost spojená s velikášstvím - jistě tato situace vznikla uvolněním válkou zadrženého elánu, a tak toto období znamená pro zoo po celé republice období překotných a neujasněných plánů koncipovaných bez ohledu na celostní hospodářství jedinci bez patřičného rozhledu a vzdělání. Zoo v Ústí měla podle plánů z této doby daleko předstihnout zoo pražskou, měla být spojena dokonce dětskou železnicí s Parkem kultury přes kopec přes Stříbrníky. Všechny tyto fantazie nepočítaly s tím, kde vezme město finance, stavební kapacitu a lidi," popisuje nelehkou pozici ústecké zoo dobová zpráva z počátku šedesátých let. Zoo Ústí nad Labem zůstávala na jednom z posledních míst mezi tehdejšími dvanácti zoologickými zahradami ČSSR.
    Hledala se nová koncepce areálu. Původní Lumpeho myšlenky, poplatné soudobé módě počátku století, byly po určitou dobu vnímány jako přítěž v dalším rozvoji. Objevily se i názory, že pohádkové scenerie jsou kýč a že je třeba je zrušit. Ale chtě nechtě se muselo nové vedení zoologické zahrady potýkat se silným odkazem Heinricha Lumpeho. Mnozí pamětníci byli přesvědčeni, že nikdy nemůže být vybudován lepší zoopark, než byl ten původní. Snad díky tomu byly dál udržovány romantické kulisy z dob ptačí rezervace. Mizely postupně, jak je ničil zub času a vandalové. Noví správci bohužel nedokázali to, co zakladatel parku - přísně střežit své království a jakýkoli vandalský čin nekompromisně trestat ve spolupráci s četníky. Například tufová jeskyně byla na přelomu padesátých a šedesátých let dvakrát opravována, a přesto se znovu stávala obětí surového ničení. Podobně trpěly krásné partie u bazénku s Jeníčkem a Mařenkou i romantické odpočinkové zákoutí v tufovém hrádku, nejoblíbenější místo „Otce evropského ptactva".
    Vedle mizející krásy minulosti ale začaly v parku vyrůstat nové volné výběhy a klece, přibývala zajímavá zvířata. Lumpepark započal svoji proměnu v moderní zoologickou zahradu.

V roce 1953 se stále využívalo stavebních prvků z období Lumpeparku
Počátky budování moderní zoo (šedesátá léta)
    Přestože od skončení druhé světové války byly podnikány kroky, které vedly k přerodu Lumpeparku v zoologickou zahradu, za počátek skutečného budování moderní zoo lze považovat až roky 1959 a 1960. Právě v těchto letech totiž zažehnala ústecká zoo poslední snahy o zrušení, když byla podrobně prozkoumána oprávněnost její existence. Výnosem Rady MěstNV v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto zahradu nerušit, ale v souladu s potřebami a hospodářskými podmínkami kraje a státu vypracovat generální plán a vytvořit v srdci tehdejšího Severočeského kraje zařízení sloužící k odpočinku a poučení pracujících. Toto zařízení mělo rovněž v rukou odborných pracovníků shromažďovat nové poznatky z biologie, chovatelství a veterinární medicíny, které následně sloužily k vědecké práci. Odmyslíme-li si tendenční vyznění poplatné době, jednalo se o zásadní a přelomové rozhodnutí.
    V roce 1959 byl do funkce ředitele ústecké zoo jmenován MVDr. Dušan Sedlář, jehož osobnost se stala rozhodující pro rozvoj zahrady. Až do své emigrace v roce 1968 po okupaci naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy se všestranně snažil o přeměnu stávajícího zookoutku v opravdu moderní zoologickou zahradu. Tuto snahu mu nijak neulehčovala často se měnící koncepce zaměření zahrady diktovaná nadřízenými orgány. Zajímavostí určitě je, že podle jedné z těchto vizí, která vznikla v roce 1964 v rámci zamýšlené specializace zoologických zahrad ČSSR, se ústecká zoo měla postupně zaměřit na chov a vystavování našeho a cizokrajného ptactva, které mělo činit asi 70 procent expozic. Kdyby se tato koncepce naplnila, došlo by vlastně k přímému navázání na původní poslání Lumpeparku. V těchto letech se také uvažovalo o vytvoření botanické zahrady s expozicemi chráněného rostlinstva Českého středohoří v rámci vzorového parku ochrany ptactva. Dokonce byl navržen nový oficiální název: Zoologická a botanická zahrada ochrany přírody. „Ptačí koncepce" vzala za své, odborníci brzy zjistili, že ve městě chemie a průmyslu, kde není dostatek klidu a vzduch je všechno možné, jen ne čistý, to prostě nepůjde. Ve druhé polovině šedesátých let proto bylo rozhodnuto vybudovat klasickou zoologickou zahradu bez užší specializace, zaměřenou na chov co nejrozmanitějších druhů exotických zvířat. Dalo by se říci, že byl tehdy učiněn první krok k naplnění současného motta ústecké zoo, která opravdu nabízí pro každého něco.
Volný výběh pro šimpanze byl oddělen vodním příkopem.
    Zásluhou MVDr. Sedláře se do Ústí nad Labem postupně začala dostávat velmi zajímavá zvířata, i když stále ještě přetrvávalo poměrně vysoké zastoupení druhů tuzemské fauny. Z těch exotických byla asi nejznámější šimpanzí samička Zuzana, kterou darovala Zoo Kodaň při příležitosti studijního pobytu MVDr. Sedláře a jež se zároveň stala prvním z šimpanzů ústecké zoo, jejichž chov byl postupně doplněn o další jedince. Kromě skupiny šimpanzů se mezi chovanými druhy v tomto období objevil například levhart skvrnitý, mandril rýholící, nandu pampový, medvěd himalájský, tygr bengálský, lama alpaka (dnes zcela běžný druh byl v té době chován poměrně vzácně a ústecká zoo je začala chovat jako první v republice), plameňák chilský, dvojzoborožec žlutozobý, jeřáb paví, krajta tmavá a mnoho dalších. Kuriózním způsobem získala ústecká zoo samičku levharta. Ze svých cest si ji přivezl Antonín Novotný mladší, syn tehdejšího prezidenta. Původně ji choval doma v koupelně, kam ovšem za čas levhartice nechtěla nikoho pustit, proto se rozhodl zvíře věnovat zoologické zahradě.
Velmi se zkvalitnila práce chovatelů, o čemž svědčí narůstající počet zajímavých odchovů. Úspěšný byl rok 1967, kdy se poprvé v historii podařilo nejen odchovat dvojčata levharta skvrnitého, ale za hlavní chovatelský úspěch bylo považováno umělé vylíhnutí a odchování 18 mládát nandu pampového. V souvislosti s tímto druhem je nutné zmínit i unikátní veterinární zákrok, kdy byl jednomu z mláďat ve věku dvou měsíců vyoperován ze žaludku hřebík, který na několika místech perforoval žaludeční stěnu. Po třítýdenní rekonvalescenci se mládě vrátilo v pořádku zpátky do původního hejna.
    V těchto letech byla v duchu tehdejší doby zmodernizována takřka všechna zařízení sloužící k chovu zvířat a vybudovalo se mnoho nových expozic. V první polovině šedesátých let tak vzniklo exotárium, a to v dnešní správní budově, takže bylo přístupné i v zimě, pavilonek pro šelmy a opice, velká voliéra pro dravce, klece pro sovy, drobné dravce a papoušky, bazének pro vodní ptactvo, klec mláďat, výběh pro dikobrazy, výběh pro nandu, původní skleník byl upraven na zimoviště pro papoušky. V roce 1964 byl dokončen moderní volný výběh pro muflony, provedený stejně jako všechny ostatní stavební akce svépomocí v rámci populární „akce Z". V roce 1965 byl dokončen volný výběh pro šimpanze, kteří byli v té době bezesporu nejpopulárnějšími ústeckými zvířaty. Výběh obklopoval vodní příkop a umožňoval přelomový pohled na zvířata bez mříží. Zásadní rekonstrukcí prošel ve druhé polovině šedesátých let medvědinec, kde byly rovněž mříže nahrazeny příkopem. Po dokončení přestav by byli hnědí medvědi brtníci, jejichž samice Meďula i přes vysoký věk každoročně odchovávala mláďata, nahrazeni chovnou skupinou medvědů himalájských. V roce 1968 byl otevřen bazén pro aligátory, který je využíván v takřka nezměněné podobě dodnes. Probíhaly také práce v zázemí zoo, kde se provedla například generální oprava rozvodu plynu, byl opraven sklad krmiv, instalován chladírenský box o větší kapacitě, vybudovány šatny a umývárny pro zaměstnance.
Nový výběh pro medvědy himalajské (dnes medvěd ušatý)
    Myslelo se také na návštěvníky. Zahrada se dočkala nového vchodu, který slouží dodnes. Byla vybudována asfaltová okružní cesta, nové sociální zařízení pro návštěvníky, dětský koutek, proběhla generální oprava správní budovy, zahrada byla oplocena. Ve správní budově byla zřízena přednášková síň. Původně pohádková jeskyně se měla přeměnit v součást unikátní expozice pravěku, která dále využívala umělecky řešené seskupení reliéfu fosilního plaza u letního terária s aligátory a sbírky zkamenělých stromů araukaritů, shromážděné už panem Lumpem. Velká péče byla věnována parkovým úpravám, areál je navždy zapsán v myslích Ústečanů jako oddechový park. Jedním z nejpopulárnějších míst zůstávalo původní jezírko (tehdy se mu říkalo bazének), bohužel již bez původních sošek Jeníčka a Mařenky, které nahradila plastika dívky. Otevřen byl kiosek s občerstvením, který se na dlouhou dobu stal jediným poskytovatelem stravovacích služeb v areálu.
    Od roku 1960 se ústecká zoo začala jako jedna z prvních v tehdejším Československu věnovat osvětové práci. Pravidelně se pořádaly besedy s promítáním a předváděním krotkých zvířat, důraz se kladl na průvodcovskou činnost. V roce 1964 fungovalo šest zájmových kroužků dětí a mládeže, zoologická zahrada vedla doškolovací kurz pro učitele biologie a zřizovala závodní školu práce, kde se chovatelé připravovali ke kvalifikačním zkouškám. Každoročně se vydával nový propagační materiál, především pohledy, ale také informační průvodce či úspěšný fotografický soubor Haló, tady Zuzana. V zoo byl natočen film s názvem Bez mříží. Přes toto úsilí se nedařilo nijak výrazně zvyšovat návštěvnost, která se pohybovala v průměru kolem 85 tisíc platících návštěvníků ročně. Dá se říci, že tento problém tíží ústeckou zoologickou zahradu po celou dobu její existence.
    Bohužel, konec šedesátých let a počínající normalizace rozvoj ústecké zoo na čas zastavily. Osobnost MVDr. Dušana Sedláře, ale i jeho manželky PhDr. Vlasty Sedlářové, která pracovala na úseku osvěty a propagace a ve druhé polovině šedesátých let jako inspektorka chovu, se nepodařilo nahradit. Až po roce 1971 se začalo opět blýskat na lepší časy, ale to už je jiná kapitola.

Zoo opouští hranice Lumpeparku (sedmdesátá léta)
    V sedmdesátých letech prodělala zoologická zahrada prudký a nevídaný rozmach. Z malé a ne příliš atraktivní zoo se postupně začíná stávat velké a na svoji dobu velice moderní zařízení. Na počátku sedmdesátých let nikdo ani nepomyslel na to, že by se zde někdy mohli chovat sloni, žirafy či stádo antilop. Zoo měla rozlohu okolo 6 hektarů a do jisté míry kopírovala původní Lumpepark. Chovaných druhů bylo 75 s celkovým počtem 326 kusů, k zajímavým a vyhledávaným zvířatům patřili šimpanzi, mandrilové, z velkých šelem tygři bengálští, levharti skvrnití či lev pustinný a puma, dále skupina medvědů himalájských nebo nosálů běloústých či ženetka obecná. Z kopytníků stojí za zmínku zebra Böhmova, lama krotká a lama alpaka. Největší zastoupení měli ptáci, celkem 48 druhů a 163 kusů, což naznačuje jistou návaznost na původní záměr celého areálu. Kromě zástupců domácí fauny (sovy, kachny, dravci) se chovalo velké množství exotických druhů - papoušci ara a amazoňani, bažanti, jeřábi, kondoři a supi, plameňáci, tzv.„drobotina" jako chůvičky, zebřičky, amadiny, pásovníci, pár dvojzoborožců a mnoho dalších. V té době se zoo chlubila takovými odchovy, jako jsou dnes zcela běžné andulky, křečci, kozy kamerunské, emu, výři a lamy.
Prostorné výběhy pro kopytníky v nové, horní části zoo
    Velká změna nastala s nástupem nového ředitele Ing. Bořka Voráče v roce 1972. Za jeho působení došlo k rozhodnutí o rozšíření zoo, vyjmutí okolních polí ze zemědělské půdy a výkupu sousedních zahrádek. Díky tomu se rozloha zoo dramaticky zvětšila na současných 26 hektarů. Došlo k expanzi směrem ke čtvrti Dobětice a zoologická zahrada tak získala primát, co se týče největšího převýšení na nejkratším úseku - mezi spodní a horní částí činí celých 96 metrů. Na rozmachu zoo měl velkou zásluhu fakt, že se Ústí nad Labem jako krajské město chtělo reprezentovat důstojným zařízením. V letech 1973-1976 byl vypracován Generel výstavby Ústí nad Labem a v roce 1978 byl vládou ČSSR schválen, včetně výstavby centrálního parku (C. P.) o rozloze 110 hektarů, do kterého měl být začleněn i současný areál zoo. K naplnění těchto plánů nakonec nedošlo, přestože byly zpracovány podrobné studie C. P. včetně vyhlídek, dětských hřišť a sportovišť, víceúčelových sportovních a kulturních zařízení, botanických kompozic, vodních ploch, květinových teras, piknikových luk, restaurací, hotelu a dalších.
    Vraťme se však od plánů k realitě. Pro návštěvníky stále začínala prohlídka po vstupu do zoo ve správní budově, kde byla umístěna velká i menší terária a akvária, ale také expozice pro drobné ptactvo. Nedaleký pavilon pro opice hostil kromě šimpanzů i další druhy -mandrily, malpy a kočkodany. Zároveň se zde nacházelo zimoviště pro papoušky, ale oba Prostory měly samostatné vchody a oddělovala je zeď. Vedle tohoto pavilonu byl výběh, kde za mělkým příkopem žilo stádečko nilgau Pestrých. Ve spodní části zoo byly umístěny seychelské želvy obrovské, návštěvnická trasa vedla po cestě vzhůru do kopce okolo klecí pro drobné papoušky a sovy, které zakrývaly pohled na tehdejší zázemí - přípravnu krmiv, sklad sena a jádra, zimoviště, garáže a dílny. Vedle expozice aligátorů bylo v dřevěné „bažantnici", rozčleněné na pět oddílů, chováno několik druhů pestře zbarvených bažantů. Cesta vedla až k jakémusi náměstíčku, což bylo tehdejší centrum zoo. Zde byl asi nejzajímavější šelminec obývaný tygry indickými, levharty skvrnitými bez určení poddruhu a černými levharty. Prostranství uzavíral zahloubený medvědinec s kvartetem přibližně 20letých medvědů ušatých. Za medvědy cesta pokračovala podél dvou menších klecí a stáčela se zpět do dolní části zoo okolo komplexu několika klecí zvaného pumárna k bazénku pro aligátory.
Výstavba prvního pavilonu zoo - exotária
    Právě prostor, odkud se návštěvníci vraceli zpět, je pro následující rozvoj zoologické zahrady velice podstatný. V těchto místech se v roce 1975 začalo s přípravnými pracemi pro výstavbu dvoupodlažního pavilonu exotária, což byl první skutečný pavilon v zoo, který měl splňovat nejen nároky chovaných zvířat, ale i požadavky návštěvníků. Ostatně exotárium stojí v zoo dodnes, i když v průběhu dalších desetiletí prošel i tento pavilon postupnými úpravami. Jeho výstavba trvala do roku 1978, kdy byl slavnostně otevřen a představen veřejnosti. V přízemí byla umístěna expozice terárií a akvárií, některých o obsahu nádrží 900-2000 litrů. V horním patře byly umístěny vzácnější druhy ptáků a menších savců, kteří byli od návštěvníků odděleni na tu dobu velice progresivně, ale hlavně působivě - velkými prosklenými tabulemi, takže vizuální dojem byl přirozený a bezprostřední. Vnitřní expozice byly propojeny s venkovními výběhy, což opět ocenili návštěvníci, neboť měli vždy možnost zvířata spatřit.
    Rok 1975 je významný ještě z jednoho důvodu, neboť koncem tohoto roku bylo ze Dvora Králové zakoupeno stádečko 12 jedinců velice vzácných zeber Hartmannové, které jsou zde nepřetržitě chovány dodnes. Zajímavé je jistě i to, že komunikace do horní části zoo byly vybudovány až v roce 1977, tedy dva roky po získání těchto zvířat, která tak mohla být návštěvníkům poprvé důstojně představena až po dvou letech. V tomto období, přesněji v roce 1976, se začal budovat i další velký pavilon, a to pavilon šelem, dále byla postavena stáj pro antilopy v horní části zoo a provedeny stavby vodojemů a položeny veškeré rozvody vody a elektrického proudu.
    Je třeba ocenit i chovatelskou práci, neboť i v těchto letech hektické výstavby se dařily odchovy u velkého počtu vzácných druhů zvířat. Mnohé z nich byly odchovány v ústecké zoo poprvé, některé se uvádějí jako primát i v rámci ostatních zoologických zahrad. Opakovaně lze v materiálech najít odchov lamy alpaky, v té době jako první a jediný v celé republice. Úspěchem je i první odchov v ústecké zoo u emu hnědého, který se podařil v roce 1971. Kromě toho zoo odchovávala levharty, pumy, z domácí fauny např. výry velké či srnky. Také u terarijních zvířat se slavily úspěšné odchovy u hroznýšovce kubánského, anakondy žluté a krajt (tmavá, mřížkovaná).
    V roce 1976 nastoupil do zoologické zahrady MVDr. Petr Skalka, který zde následně prožil dlouhých 25 let, než odešel do zaslouženého důchodu. Nebyl pouze veterinárním lékařem, jehož náplní práce byla péče o zdraví zvířat, ale zpočátku (do roku 1988) pracoval i jako zoolog. Zasloužil se o příchod mnoha nových druhů zvířat, o jejich kvalitní ubytování a další chovatelskou péči. Postupně se stal uznávaným odborníkem
    I v ostatních zoologických zahradách. Velice záslužná byla jeho publikační činnost, která zpočátku představovala články do různých časopisů, ale postupně vzniklo i několik knih o zvířatech z ústecké zoo a také o zoologické systematice či o jeho velké zálibě - rybaření. Ve všech knihách výborně zhodnotil své vypravěčské umění plné lidskosti a humoru.
Významným počinem bylo založení Krajského zoologického klubu v roce 1973.0 jeho vznik se zasloužil Petr Voženílek, nadšený herpetolog, milovník přírody a skvělý člověk. Členové klubu se věnovali pozorování zástupců naší fauny ve volné přírodě, zejména v Severočeském kraji. Výsledky jejich výzkumů byly od roku 1976 zveřejňovány ve sborníku Fauna bohemiáe septentrionalis, který je pravidelně každým rokem vydáván až dodnes.
    Nelze opomenout ani osvětovou činnost a návštěvnický servis. Zoo pokračovala v započatém trendu spolupráce se školami, v práci s dětmi v kroužcích, besedách a přednáškách pro veřejnost. Cílovou skupinou byly především děti. Zajímavostí v dnešní době je jistě výše vstupného na začátku 70. let - 2 Kčs pro dospělé a 1 Kčs pro děti. O stoupající oblibě zoo svědčí i velký nárůst návštěvnosti - v roce 1970 to bylo 62 600 návštěvníků, zatímco v roce 1979 dosáhl celkový počet 110 224 osob.
Moderní pavilon pro velké šelmy budil zaslouženou pozornost odborné i laické veřejnosti

Expanze nových druhů (osmdesátá léta)
    Začít vyprávění o tomto období něčím jiným než otevřením nového pavilonu šelem opravdu nelze. Po výstavbě trvající více než čtyři roky byl rozlohou největší pavilon otevřen pro veřejnost v prosinci roku 1980. Na tehdejší dobu se jednalo o špičkové moderní zařízení, zejména z pohledu návštěvníků. Ve vnitřní části se totiž poprvé v naší republice použilo pro pohled na zvířata pancéřované sklo. Prvně tak mohli českoslovenští návštěvníci zoologických zahrad pohlédnout šelmám „z očí do očí". Součástí pavilonu byly tři velké a tři menší venkovní výběhy. V takřka nezměněné podobě sloužil pavilon až do roku 2004, kdy byly v souvislosti s rozvodem geotermálního topného zdroje rekonstruovány nejprve jeho vnitřní a postupně i venkovní části. Je nutné říci, že až do zmíněného roku 2004 také nikdy nesloužil výhradně šelmám. Hned od počátku zde totiž byli „dočasně" na 24 let umístěni hrošíci liberijští, ale objevovala se zde i další zvířata, která zoologicky patřila jinam, například mandrilové.
Osmdesátá léta jsou ve znamení největší a chovatelské zázemí, vyrostl nový seník, přípravna krmiv, zimoviště, skleníky, veterinární ošetřovna, zaměstnanci se dočkali nové jídelny, v horní části zoo byla vybudována kanalizace, vodovodní řad, zahrada přešla na vytápění párou pomocí tepelných výměníků.
    Myslelo se také na návštěvníky. V roce 1984 se konečně dočkali důstojného stravovacího zařízení v podobě nové restaurace Koliba, jejíž areál byl doplněn o unikátní umělecký minigolf, dílo akademického malíře Vydry. O rok později pak zahrada otevřela druhý vchod v horní části zoo. Zbytečně monstrózní stavba se měla stát hlavním vchodem, bohužel tyto cíle se nikdy nenaplnily a vytíženost této pokladny je v průměru dvacetiprocentní. Pro děti byl vytvořen Dětský svět, skládající se z několika pískovišť, laminátových maket zvířat a zejména z několika toboganů. Ve správní budově byl vybudován a otevřen kinosál sloužící pro pořádání besed či výukových programů nebo projekci odborných i populárně naučných pořadů. Unikátním projektem byla Naučná stezka dinosaurů, jejíž součástí bylo 14 dřevěných maket prehistorických ještěrů. Autorem tohoto předchůdce dnes tak populárních dinoparků byl architekt Gabriel. Zvolený materiál se však postupně ukázal jako nevhodný, zub času, nedostatečná údržba a povětrnostní podmínky zapříčinily totální devastaci tohoto unikátu. V současné době se pracuje na záchraně menší části modelů, pro které se našlo místo poblíž historického jezírka. Většina maket je však bohužel nenávratně zničená.
Na místě starých expozic začal v roce 1987 vyrůstat pavilon pro opice.
    Stále se rozvíjela výchovná, vzdělávací a propagační činnost zoologické zahrady. Díky vedení Petra Voženílka se práce vzdělávacího oddělení nesmírně zkvalitnila, a přestože se Petr musel vypořádat i s akcemi poplatnými době, jako byl velký důraz kladený na politicko-výchovnou činnost, dostala smysluplnou a moderní koncepci. I nadále pokračoval trend nárůstu návštěvnosti. Zatímco v roce 1980 prošlo branami zoo 114 107 návštěvníků, v roce 1988 bylo dosaženo historického rekordu, který doposud nebyl překonán - ústeckou zoo navštívilo 178 143 osob.
    Samotný závěr osmdesátých let přinesl celé naší vlasti ukončení totalitního režimu a s tím související změny v politickém, společenském i hospodářském životě. Pro zoologickou zahradu tak s nadcházejícím obdobím nastala nová realita činnosti neziskové organizace v podmínkách tržního hospodářství.

Brány do světa jsou otevřeny (devadesátá léta)
    Počátek devadesátých let byl díky převratu v listopadu roku 1989 provázen velkými změnami v celé společnosti, které se pochopitelně nevyhnuly ani zoologické zahradě. Důležitým okamžikem se bezesporu stala změna na postu nejvyšším, kdy za poměrně bouřlivých okolností v roce 1990 vystřídal Ing. Voráče nový ředitel MVDr. Vladimír Mikulica. Za jeho vedení pokračovala výstavba a přestavba objektů, kdy se velký důraz kladl na potřeby zvířat a na přirozený vzhled expozic. Došlo k přestavbě nejstarších klecí pro opice ve spodní části zoo na pavilon pro tehdy dospívající orangutany, kde byli návštěvníci opět od zvířat odděleni sklem, takže celkový dojem z jejich pozorování byl velice bezprostřední. Došlo k výstavbě nových expozic a výběhů pro velice vzácné druhy zvířat, jako byli osli somálští, anoa nížinní, pandy červené či vydry malé. Tato zvířata se skutečně podařilo sehnat a také postupně rozmnožit, u mnohých to bylo poprvé nejen v ústecké zoo, ale i v rámci celé republiky. Zoo se zaměřila na ohrožené druhy zvířat zapsané v Evropských chovných programech (EEP), která již nebyla předmětem obchodu, ale zoologické zahrady šije vzájemně věnují či zapůjčují. Pro nejmenší návštěvníky byla postavena Dětská zoo, kde byly umístěny domestikované druhy zvířat a dětem byl umožněn bezprostřední kontakt přímo ve výběhu. Díky odchovně papoušků se rozšířily počty ptačích druhů, kterým byl poskytnut prostor pro klidné a nerušené hnízdění, neboť se jednalo o chovatelské zařízení, kam návštěvníci neměli přístup. Dalším významným počinem byla výstavba karantény, která byla umístěna mimo areál zoo u obce Strádov, kde byl jednak upraven stávající objekt pro umístění ptáků, opic a šelem, jednak proběhla výstavba zcela nového zařízení pro kopytníky. Celý objekt měl sloužit jako oficiální zařízení pro dovoz zvířat ze zahraničí všem zoologickým zahradám v republice a na jeho financování se podílelo ministerstvo životního prostředí. Během následujících let však nebyl ostatními zahradami nijak intenzivně využíván, neboť v souvislosti se změnou předpisů nebylo nutné dodržovat přísné podmínky karanténování zvířat. Pokračovaly přípravné a počáteční práce na výstavbě botanického pavilonu. Ještě v první polovině devadesátých let byly do této stavby vkládány nemalé finanční prostředky, ale ukázalo se, že ji pro velkou nákladovost nebude možné realizovat, takže nebyla nikdy dokončena a dnes lze nalézt pouze její základy.
    V roce 1996 došlo k druhé změně na místě ředitele - MVDr. Mikulica se své funkce vzdal a na základě konkurzu byla na jeho místo vybrána Ing. Zdenka Jeřábkova, která do té doby pracovala jako vedoucí zoologického oddělení. Také za jejího působení se pokračovalo ve výstavbě a modernizaci stávajících objektů. Byl zrekonstruován bazén pro lachtany, kdy se skla dostala do výše okolní cesty a hladina vody cca 50 cm nad její úroveň, takže návštěvníci mohli vidět lachtana plavat vedle sebe ve své bezprostřední blízkosti. Velké úpravy byly provedeny v pavilonu exotária, kde se v přízemí zcela změnil vzhled pravé poloviny podlaží - menší obdélníková terária, zabudovaná v rovné stěně, se proměnila na prostorné přírodní „biotopy" oddělené velkými skleněnými tabulemi, v nichž je umístěno společně více druhů zvířat. Došlo k úpravám bazénu pro aligátory, kdy byla zvětšena jeho hloubka nutná pro případné páření. Další stavby byly spíše menšího rázu či takové, které se návštěvníků příliš nedotkly (střecha pavilonu pro slony, filtrace bazénu pro lachtany apod.). Na konci 90. let začal vznikat dlouhodobý projekt na využití geotermální energie, nejprve jako studie a následně proběhla řada jednání o získání finanční podpory ze Státního fondu Ministerstva životního prostředí ČR. Byl to sice běh na dlouhou trať, ale další léta ukázala, že nebyl marný.
    V 90. letech se výrazně zkvalitnila chovatelská práce, což je vidět na celé řadě úspěšných odchovů. Jmenujme alespoň ty nejvýznamnější. V této době se narodilo první mládě medvěda malajského (1993), osla somálského (1994), anoa nížinného (1997), orangutana bornejského (1998) či langura stříbřitého (1999). V zoo byla v těchto letech chována řada zvířat vůbec poprvé - kromě již zmíněných např. tapír jihoamerický, gepard, hulman jávský, babirusa celebeská, chvostan bělolící, lenochod dvouprstý, pásovec či kajman zakrslý.
    Na začátku 90. let dramaticky poklesla návštěvnost, a to nejen v ústecké zoo. Bylo to pochopitelné, protože v souvislosti s politickými i společenskými změnami měli lidé najednou jiné zájmy i jiné možnosti. Bohužel, ústecká zoo se s tímto poklesem potýkala po celé desetiletí. Pokud došlo k nárůstu, byl velice nepatrný a zoo bojovala doslova o každého návštěvníka. V této době vznikly například pravidelné předváděcí akce se zvířaty, kdy se využívalo jejich přirozených schopností či skutečnosti, že některá z nich lze návštěvníkům představit blíže díky úzkému kontaktu s ošetřovateli. Tak vzniklo populární cvičení lachtana, procházka slonů po zoo, ukázka denní péče o orangutany či letové ukázky dravých ptáků. Předváděcí akce byly během let vylepšovány komentářem a různě upravovány podle momentální situace. Jejich nabídka trvá dodnes a mezi návštěvníky je o ně velký zájem.
    Již v roce 1990 vznikl projekt tzv. adopce zvířat, kterým se zoo pokoušela vylepšit svůj rozpočet. Jednalo se o přijetí finančních částek určených na krmení zvířat po dobu jednoho roku, kdy jednotliví adoptivní rodiče, ať už z řad jednotlivců či firem, byli odměněni jistými výhodami (reklama u expozice, volné vstupenky apod.). Tento systém pokračuje i v současné době a přináší zoologické zahradě nemalé částky.
    V polovině devadesátých let nastala důležitá změna v oblasti prezentace směrem k veřejnosti, neboť došlo ke změně loga, což je vždy záležitost velice významná. V logu zůstal zachovaný nápis „ZOO" ve stejné grafice jako předtím, ale přibyl lachtan, který byl v té době díky veřejnému cvičení velice populární. Na logo navazoval orientační systém v areálu zahrady (orientační plány, rozcestníky), ale dál se s novými prvky nepracovalo a celková image zoo se již výše neposunula.
    V této době se zoo stala členem Unie českých a slovenských zoo (UCSZ) a Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Pracovníci zoo se začali ve větší míře účastnit různých mezinárodních setkání a konferencí, takže celková prestiž ústecké zoo stoupala. Kromě významné spolupráce v oblasti chovatelské byla po letech izolace velkým přínosem možnost inspirovat se špičkovými zahraničními zoologickými zahradami, a to nejen způsobem jejich chovu a prezentace zvířat, ale zejména technickými možnostmi.
Dobová pohlednice z počátku Ústecké zoo

Období velkých projektů (nové tisíciletí)
    Na začátku 21. století provázelo zoologickou zahradu několik výjimečných událostí, které se zásadním způsobem promítají až do současnosti. Byly to projekty dlouhodobé, takže stojí za to se jim na tomto místě souhrnně věnovat.
    V letech 2000-2005 se podařilo realizovat projekt „Využití obnovitelných zdrojů energie a ekologizace provozu zoo Ústí nad Labem", který zcela změnil systém vytápění celého areálu. Jednalo se o přechod z centrálního zdroje města na využití geotermální energie čerpáním podzemní vody o teplotě 32 °C z hloubky 514 metrů. Další úpravou ve výměníkových stanicích bylo možné zabezpečit pro všechny potřebné objekty dostatečnou zásobu tepla, takže ani během zimního období se neprojevily žádné zásadní komplikace.Vcelém areálu bylo položeno nové rozvodné potrubí v délce téměř dvou kilometrů, což bylo v době výstavby pro návštěvníky velice nepříjemné. Veškeré stavební práce probíhaly za plného provozu a možná i kvůli tomu se v těchto letech návštěvnost postupně snižovala. Naštěstí následovala etapa oprav a úprav celého areálu, ať to byly konečné úpravy cest a chodníků, nová výsadba za odstraněnou zeleň v jednotlivých trasách či rekonstrukce vnitřních expozic, takže dnes nikdo nepozná, kde se stavební práce prováděly.
    Další dlouhodobou akcí se stala rekonstrukce pavilonu gazel a gepardů, jehož část byla v první etapě přeměněna na pavilon slonů, na který bude v další etapě navazovat Asijský dům. Stavba byla zahájena na konci roku 2001, kdy došlo k odstranění starého pavilonu. Během následujících dvou let vyrostla na jeho místě moderní prosklená, zcela atypická budova, zasazená do svažitého terénu, se střechou s přirozenou výsadbou. Také vnitřní vybavení je plné technických novinek - hydraulicky ovládané výsuvné sloupy v podlaze, podlahové topení, vzduchotechnické jednotky k vytápění i klimatizaci. Díky volnému prostoru mezi slony a návštěvníky působí celý pavilon velice otevřeně a volně. Součástí pavilonu se stalo i prostorné akvaterárium a dvě velké strunové voliéry pro ptactvo. Pavilon byl postupně doplněn o takové vymoženosti, jako je systém kamer umožňující sledovat slony 24 hodin denně, dotykový monitor s informacemi o celé zoo či velkoplošná obrazovka k promítání dokumentů nebo aktuálnímu pozorování slonů ve výběhu. Pro veřejnost byl pavilon slavnostně otevřen v červenci roku 2004.
    S výstavbou nového pavilonu pro slony souvisí další dlouhodobý projekt, který se začal uskutečňovat již v roce 2000 a v podstatě trvá dodnes. V té době byla navázána spolupráce s týmem IZW Berlin (Leibniz-lnstitut fur Zoo- und Wildtierforschung), který se věnuje problematice umělého oplodnění divokých zvířat, v našem případě konkrétně slonů. Vzhledem k objektivnímu zhodnocení chovu slonů v naší zoo a jejich eventuální reprodukci jsme se rozhodli pro inseminaci, která samozřejmě také není bez problémů, nicméně nám se jevila jako nejschůdnější řešení. Na sklonku roku 2000 přijel tým IZW provést první ultrazvukové vyšetření, které prokázalo, že jedna z našich slonic - DeIhi - je zcela zdravá a perspektivní k umělému oplodnění. V dalších měsících probíhaly pravidelné odběry krve a moči ke stanovení hladiny hormonů a také pečlivý trénink Delhi, což byla základní podmínka úspěšné inseminace. Mravenčí práce chovatelů byla zúročena 4. září 2002, kdy se uskutečnilo první umělé oplodnění slona indického v České republice. Dárcem spermatu se stal sloní býk Emmett ze zoo Whipsnade v Anglii. Po deseti týdnech Delhi podstoupila první ultrazvukové vyšetření, které potvrdilo, že je březí. Nastalo téměř dvouleté čekání vyplněné nejen pravidelnými kontrolami, odběry i ultrazvukovými vyšetřeními, ale i dalšími aktivitami - byly zpřístupněny webové stránky www.choboti.cz s ucelenými informacemi o chovu slonů, proběhla soutěž ve sběru desetníků a dvacetníků s názvem Slůně za všechny drobné, při které bylo získáno neuvěřitelných 230 000 Kč. Dlouho očekávaný okamžik nastal na přelomu června a července roku 2004, ovšem závěr celého čekání byl poněkud smutný - po těžkém a náročném pětidenním porodu se slůně (sameček) narodilo mrtvé. Příčinou jeho úmrtí bylo zadušení v porodních cestách, protože jeho velikost (vážilo 133,4 kg) v kombinaci se špatnou přední polohou se zkříženýma nohama zapříčinila komplikace při porodu, přičemž anatomické poměry porodních cest u slonů vylučují manuální nápravu. Svou roli mohl hrát i relativně vysoký věk Delhi - 20,5 roku. Delhi nicméně zůstala zařazená do programu umělé reprodukce, po celou další dobu je sledována, provádějí se pravidelné odběry i léčba případných komplikací. Veškerá snaha směřuje k obnovení pravidelného pohlavního cyklu, který je podmínkou pro další inseminaci, takže otázka, zda se v ústecké zoo narodí slůně, zůstává zatím otevřená.
    Nevýhodou dvou finančně náročných staveb hned na počátku nového tisíciletí bylo, že už nezbývalo mnoho prostředků na nové expozice. Návštěvníci tak ke své nelibosti nezaznamenávali v areálu zoo příliš mnoho změn. Přece jen se však podařila rekonstrukce expozice pro orangutany (Bornejský pavilon), kterou se zvětšil vnitřní prostor o hernu a ložnice, součástí se stala i nová návštěvnická hala s možností pozorovat zvířata uvnitř. Historickou novinkou se stala atraktivní expozice tropických žabek vybudovaná z nevyužitých prostor v prvním patře pavilonu exotária, kde vzniklo sedm různě velkých terárií. K výstavbě došlo díky poměrně velkým chovatelským úspěchům při reprodukci žabek a touze podělit se s návštěvníky o zajímavý pohled na tyto různobarevné a krásné živočichy. Na místě bývalé „pumárny" byl zase upraven prostorný travnatý výběh, v jehož horní části vznikla nová stavba s proskleným průhledem do vnitřní ubikace. Vše mělo původně sloužit pro vlky hřivnaté, následně tu několik let žili mravenečníci a posléze zde našli domov opět vlci. Průběžně probíhala i modernizace pavilonu šelem. V roce 2000 byl do přírodní podoby přestavěn jeden z velkých výběhů. I když jeho obyvatelé - afričtí primáti mandrilové rýholící - do zoologického pojetí pavilonu vůbec nezapadali, úpravou získali prostor, který vyhovoval jejich přirozeným potřebám. Zároveň pokračovala přestavba všech vnitřních prostor pavilonu. Došlo k rekonstrukci vnitřních expozic, přičemž se probouráním vnitřních příček zvětšil prostor pro jednotlivá zvířata.
    V roce 2001 vzrostla prestiž ústecké zoologické zahrady přijetím do světové organizace WAZA - The World Association of Zoos and Aquariums, čímž se zařadila mezi významné zoologické zahrady světa. Rozrostly se také chovatelské aktivity. Byla získána řada zvířat, z nichž některá začala zoo chovat ve své historii vůbec poprvé - jelen bělohubý, kosman zakrslý, levhart mandžuský, mravenečník velký, varan Gouldův či další.
    Změna, která proběhla v roce 2004 na místě ředitele organizace - na konci července skončila Ing. Zdenka Jeřábkova a od 1. 1. 2005 nastoupil Mgr. Tomáš Kraus - výrazně ovlivnila další rozvoj zoologické zahrady. Jednak dobíhaly některé z akcí, o kterých již bylo v tomto oddíle pojednáno, jednak se realizovalo velké množství staveb nových. Pokračovala zásadní rekonstrukce pavilonu šelem, v němž již na konci roku 2004 proběhly bourací práce vnitřních expozic. V souvislosti se změnou v systému vytápění byl pavilon vybaven podlahovým topením a zcela se změnil vzhled celé vnitřní části pavilonu. Velké skleněné tabule nabídly panoramatický pohled takřka přes celou šířku jednotlivých expozic, které byly prostorově ztvárněny a doplněny malbou příslušného biotopu a dalšími přírodními prvky. V souvislosti s těmito změnami prošla úpravou i návštěvnická hala, kde bylo umístěno velké množství informačních cedulí, interaktivních panelů a trojrozměrných předmětů. Současně vznikla i místnost pro promítání dokumentů. V další etapě byly upraveny i venkovní výběhy a na dokončení čekají vnější klece, které by měly být rekonstruovány v roce 2008.
    Další expozice, které vznikly v tomto období, ocení i nejnáročnější návštěvníci - prostorné výběhy s pavilonem pro gepardy, přírodní výběh pro rosomáky, voliéru pro velké druhy papoušků, volný výběh nejprve pro lemury a posléze pro nosály, novou expozici pro muntžaky, stylizovaný výběh pro pekari páskované a mnoho dalších. Společně s těmito nápadnými změnami nutno vyzdvihnout i úpravy v tzv. zázemí - opravy chodníků a cest, nové oplocení a mnohé další, které se již týkají návštěvnického servisu.
Stále větší úspěchy byly od začátku nového tisíciletí zaznamenány v oblasti chovatelské. Řada druhů se zde začala množit pravidelně, což je známkou pečlivé a soustavné práce celého zoologického oddělení. Některé odchovy byly opět premiérou v rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad, řada z nich patřila mezi prvoodchovy v historii ústecké zoo. O radostnou událost se zasloužily takové druhy jako panda červená, jelen bělohubý, anoa nížinný, parosnička rajská, želva zubatá, levhart mandžuský, lenochod dvouprstý, zebra Hartmannové, žirafa Rothschildova, velbloud dvouhrbý, gibon černý, orangutan bornejský, leguán kubánský a mnoho dalších.
Zdá se, že stoupající trend ústecké zoo zachytila i veřejnost, protože v září roku 2007 zahrada přivítala svého stopadesátitisícího návštěvníka. Toto číslo bylo v historii zoo překročeno pouze v období mezi roky 1984 a 1989 a pak již jen v roce 1999.

Významné chovy
     Historicky nejúspěšnějším chovem v ústecké zoologické zahradě je bezesporu chov zebry Hartmannové. Tento druh je zde chován od roku 1975, kdy bylo přivezeno celkem 12 zvířat. Skupina pocházela z odchytu z volné přírody, konkrétně z Namibie, neboť v tehdejší době bylo díky aktivitě ředitele Zoo Dvůr Králové nad Labem Ing. Josefa Vágnera do naší republiky dovezeno velké množství afrických zvířat. Prvním odchovaným mládětem byl hřebeček Markýz, narozený 1. července 1977. Následovala série hřebců, kterou přerušila 12. srpna 1978 první odchovaná klisnička Paddy. Naše zoo se postupem času zařadila mezi nejvýznamnější chovatele zeber Hartmannové. Z iniciativy tehdejšího veterináře MVDr. Petra Skalky začala v roce 1986 vznikat první neoficiální plemenná kniha, která se posléze stala základem celosvětové evidence. V roce 1992 byla ústecká zoo pověřena vypracováním návrhu Evropského chovného programu, jehož koordinátorem se posléze stal tehdejší ředitel MVDr. Mikulica a po jeho odchodu tuto funkci převzal pracovník pro zahraniční obchod RNDr. Jaroslav Zima, CSc, který ji vykonával až do roku 2005. Do roku 2007 se zde narodilo celkem 91 mláďat a současné stádo patří mezi největší a nejkvalitnější na světě, jež jsou chována v zajetí.
    Současný areál rozšíření zebry Hartmannové je omezen na hornaté oblasti jižní a jihozápadní Afriky, na jihu dosahuje Fish River Canyonu blízko hranice mezi Namibií a Jihoafrickou republikou. Tento druh preferuje členitý horský terén, ale obývá i náhorní plošiny a otevřené pláně. Původně stabilní a prosperující populace, čítající přibližně 50 000 jedinců, se před zavedením zákonem stanovené ochrany dramaticky snížila. Další významnou hrozbou pro přežití horských zeber v jejich přirozeném prostředí jsou dlouhotrvající období sucha.
     Dalšími zvířaty, jejichž odchovy se ústecká zoo pyšní, jsou vzácní asijští lidoopi orangutani bornejští. Příchod těchto zvířat byl velice dramatický. Podnik Filmservis Praha si od západoněmecké firmy Marles Slotte Organi-sation objednal dva malé orangutany pro potřeby natáčení filmu Dva lidi v zoo. Mláďata měla v ústecké zoo prodělat povinnou karanténu, natočit zmíněný film a vrátit se zpět do NSR. Při příjezdu dne 24. března 1989 se zjistilo, že oba malí orangutani jsou ve velice zuboženém stavu, navíc průvodním dokladům neodpovídalo nejen jejich stáří a původ, ale ani zoologické zařazení. Zjistilo se, že se jedná o zvířata ilegálně odchycená v přírodě, která s největší pravděpodobností měla v naší republice získat zlegalizovaný původ.
    Díky nesmírné péči chovatelů i veterinářů se podařilo jejich zdravotní stav stabilizovat, takže nakonec se mohl sameček Ňuňák zúčastnit i natáčení filmu. V průběhu dalších let orangutani dospěli a přes obavy z jejich sourozeneckého způsobu života či nemožnosti odpozorování vzorců chování při páření či péči o mláďata oba překvapili - dne 20. prosince 1998 se jim narodilo první mládě, o které se samice Ňuninka od začátku vzorně starala. Také následné spojení s Ňuňákem proběhlo bez jakýchkoli problémů. Malá samička dostala jméno Raja a celý rok se těšila velkému zájmu návštěvníků. Bohužel, tři dny po svých prvních narozeninách náhle uhynula. Příčinou bylo pravděpodobně lidské infekční onemocnění. Nicméně Ňuňák a Ňuninka se ke svým rodičovským povinnostem postavili velice zodpovědně. Přesně dva roky po narození Raji, 20. prosince roku 2000, se narodilo další mládě - sameček Ámos. Třetí mládě již v takto přesném termínu nestihli, po šesti letech a jednom měsíci, 20. ledna 2007, se narodil sameček, který dostal jméno Budi. Tím, že oba rodiče pocházejí z volné přírody a je velice nepravděpodobné, že by byli spolu příbuzní, jsou i jejich mláďata geneticky velice cenná.
    Co se týče výskytu orangutanů bornejských ve volné přírodě, jsou jejich početní stavy sice vyšší než u jejich příbuzných ze Sumatry, ale příliš mnoho důvodů k optimismu není. Prameny uvádějí počty v rozmezí 10 000-15 000 zvířat, která žijí v provinciích Kalimantan (Indonésie) a Sarawak a Sabah (Malajsie). Hlavní příčinou jejich úbytku je ničení pralesních porostů, na kterých jsou orangutani existenčně závislí.
     Dalším nesmírně cenným zvířetem, jehož chov je zatím poměrně krátký, je levhart mandžuský. V srpnu roku 2002 v ústecké zoo nalezl dočasný domov pár těchto vzácných šelem pocházející z pražské zoologické zahrady, v té době postižené ničivými povodněmi. Podle informace pražských chovatelů byla samice Kuli pravděpodobně březí. Tento předpoklad se ukázal jako správný a 12. listopadu 2002 se v Ústí nad Labem narodilo první mládě levharta mandžuského. Jednalo se o samičku, která posléze dostala jméno Kiara a položila základ vlastnímu ústeckému chovu. V červnu 2005 se po dohodě s koordinátorkou chovu podařilo získat mladého samce Rushera, který pochází z Trigby Hall Zoo v anglickém městě Great Yarmouth. Hned první říje pár využil k úspěšnému páření a 18. dubna 2006 se Kiaře narodil její první potomek, samička jménem Kaila. V roce 2008 se levharti mandžuští dočkají podstatného zvětšení svých venkovních výběhů, což by mělo přispět k dalším cenným odchovům.
    Levhart mandžuský žije ve volné přírodě pouze v Rusku, v kraji Přímořsko. Poslední sčítání, které proběhlo na přelomu let 2006 a 2007, přineslo závažné zjištění, že ve volné přírodě žije posledních 25-34 zástupců tohoto druhu, přičemž z uvedeného počtu je pravděpodobně pouze sedm samic. Tento nepříznivý poměr a počet znamená bohužel smutnou jistotu, že toto nádherné zvíře v nejbližší době ve volné přírodě zcela vyhyne.

Zdroj (včetně obrázků): oficiální propagační materiály Zoo Ústí nad Labem (2008)

 
   
WZD - Worldwide Zoo Database
2009 - 2016
Zdroje a autoři: WZD, oficiální stránky ZOO, oficiální tiskové a jiné materiály ZOO (není-li uvedeno jinak); Datum poslední aktualizace: 17. 12. 2017
Sources and authors: WZD, official websites of ZOO, official printed and other matters of ZOO (if it is not stated otherwise); Date of last actualization:17. 12. 2017
Všechny části tohoto webu (včetně obrázků, videí apod.) podléhají copyrightu autorů.   •   All parts of this website (including images, videos, etc.) are subject to copyright of authors.