|
Už samotný název "Zemědělský skanzen, veterán muzeum a zoopark "U
Havlíčků" Rapotín" napovídá, že jde o
velmi univerzální zařízení - ve všech směrech je ve stylu páté přes
deváté - "od špendlíku po lokomotivu" - mix všeho možného i
nemožného... zemědělský
skanzen, muzeum veteránů, hraček a dalších předmětů a strojů, dětský
zábavní koutek, miniarboretum a zoopark, vše doplněno četnými dřevěnými
figurami.
Když se člověk podívá na pohlednice Skanzenu s jakoby
neurovnanými chaotickými obrázky zdánlivě nesourodých věcí, zjistí hned jak
zařízení vypadá - opravdu zdánlivý chaos, zdánlivě přeplácané... trochu toho, trochu onoho a to
všechno dohromady... Je to sice velmi neobvyklá, ale evidentně
značně populární image ojedinělého parku. Zní to sice poněkud podivně,
ale vůbec to není špatně... Naopak je to výborný záměr - park má alespoň
svou vlastní nezaměnitelnou tvář, svůj rukopis, což rozhodně není v
dnešní době úplně obvyklé. Mnoho našich (a nejen našich) zoo vypadá
stejně, či velmi podobně. Jedna kopíruje druhou, ta třetí atd. Ve
většině zoologických zahrad (ne ve všech) se tedy opakují jednotlivé
prvky i celé expozice a stavby... Stejné africké chýše..., stejné malby,
stejné druhové skladby... Jde jen o to, že takové zoo jsou jen tak
trochu jiným mixem téhož. Tak trochu podvod na návštěvníky? Možná, spíše
ale chybí nápady nebo je jednodušší ukrást nějakou předešlou myšlenku
než si lámat hlavu s vlastní... a tak je potřeba si nápady někde půjčit.
Osobni mi to velmi vadí, ale co se dá dělat, asi je taková doba... Na
druhou stranu mě právě v tomto ohledu Rapotín velmi potěšil. Není to
sice přehlídka supermoderních zoologických gigaexpozic, ale je rozhodně
jiný, rozhodně nesrovnatelný s čímkoli, rozhodně svůj!!! Ve všech
detailech vlastní - nekopíruje nikoho a nic a má skutečně s ničím
nezaměnitelnou podobu. Podle každého videa, většiny fotek, pohledů atd.
musí každý, kdo Rapotínský park zná okamžitě poznat odkud záběry jsou.
Samotný zoopark se nijak nevymyká celoparkové "chaotické"
image... Jsou zde sice především
domácí zvířata, ale ta jsou cik-cak proložena divokými exotickými druhy...
Opět pell-mell všeho možného... na začátku výběh poníků, za ním čápi,
naproti osli, dál domácí husy a kachny. Za nimi výběh koz, ovcí,
velbloudů... Pak rozsáhlý výběh s okrasnými a divokými druhy vodních
ptáků, v něm holubník, několik bazénků a bezpočet dřevěných figur
(obvykle kus kmene s obličejem a špičatou čepicí)... Takové figuríny
jsou rozesety v úžasném množství po celém areálu. Jednoznačně expozičně
nejhezčí výběh (výběh s holubníkem) je dokola lemován menšími klecemi a
voliérami veverek, káňat, papoušků, želv, makaků... Naproti je několik
běžných domácích klecí s papoušky a za nimi směrem ke vchodu začíná
skanzen a muzeum...
Zemědělský skanzen a veterán muzeum zdaleka neopisuje
situaci, která v Rapotíně je... Správně by mělo být Skanzen a muzeum
všeho... Jak jinak...?! V Rapotíně je tak všechno... čili nejen
zemědělské stroje a veterány aut a motorek, ale i jízdní kola, kočárky,
kočáry za koně, hračky, tanky a jiná vojenská technika, motory,
robotické figuríny atd. Někdo si řekne vetešnictví... Možná, ale láká
davy návštěvníků, kteří se i vracejí - to vypovídá ledacos o tom, zda se
tady lidem líbí, či nikoli.
Aby byl výčet všech těch pell-mellů, chaosů a pětek přes
devítky kompletní, musím alespoň okrajově zmínit historii parku, protože
ani ta není jiná... Budovy byly původně horskou usedlostí, pak
zemědělským statkem, pak tu zařádil požár a následovalo řadu let
trvající období smetištěm (tedy až po rozkradení všeho, co se dalo
jakkoli upotřebit). Areál se dočkal vysvobození v roce 1987, když jej
zakoupil Svazarm. Začaly opravy a budování Skanzenu. V roce 1994 přišel
první návštěvník, ovšem ne nadlouho... Skanzen jakoby byl odsouzen k
zapomnění na smetišti dějin - v roce 1997 jej téměř do nuly zničila
stoletá povodeň... Záhy se od něj odklonil Svazarm (tehdy již Sdružení
technických sportů a činností) a tak se zdál být zánik velmi reálný,
ne-li nevyhnutelný. Naštěstí byl nakonec vykoupen panem Havlíčkem, který
Skanzen znovu obnovil do současné podoby.
Autor: Roman HYNEK (2011)
|
|