| |
 Žvėrinčius
je zoo místních zvířat, kterou v roce 1996 založily Státní lesy Telšiai
u obce Laukstenai v severozápadní Litvě a která má sloužit jako rezerva
místní zvěře. Z počátku šlo o výběhy jelenů, daňků, srnců, muflonů,
divočáků a vlků, ale postupně přibývala další zvířata. V roce 2005 to
byli třeba rysi dovezení z Estonska, ale postupně zde našli své místo i
medvědi, výři, nutrie, polští konici a také zubři a naopak v roce 2014
musela zmizet divoká prasata, jejichž chov je aktuálně v Pobaltí kvůli
nákaze africkým morem prasat zakázán - všechna musela být utracena.
Některá odchovaná zvířata bývají vypouštěna zpátky do přírody (výři,
rysi).
Pokud čtete na internetu
o této zoo, píše se většinou o necelých 20 hektarech, což je však jen
nesprávně interpretovaná informace z původního webu Státních lesů, kde
bylo psáno, že výběhy jelenů, muflonů a divočáků mají 14,7 ha a výběh
vlků 2,4 ha, ve skutečnosti má celý Žvėrinčius aktuálně asi 72,5
hektaru! Rozdíl tvoří výběhy rysů, koniků, zubrů apod. a také ostatní
návštěvnické, servisní a jiné prostory. Prakticky je to velmi velký park
zvířat - více než 70 hektarů, na nichž je "pouze" asi 12 druhů zvířat. Z
toho vyplývá, jak obrovské výběhy jsou. To je hlavní přednost a zároveň
i nevýhoda Žvėrinčiusu. Přednost z chovatelského hlediska - zvířata
mají, co se prostoru týče, absolutní luxus. Žijí de facto polodivokým
způsobem. Výběhy jsou prakticky oploceným kusem přírody. Nevýhodou je to
pro návštěvníky, jelikož zvířata často nevidí, nebo jen z velké dálky.
Když si vezmeme, že jeden z nejmenších výběhu (pro rysy) má 1800 m2, je
plný přírodních stromů, vysoké trávy apod., pak musí mít člověk štěstí,
aby rysa spatřil, tím spíš, že může být vysoko v korunách. Velmi podobně
to platí o většině zvířat, snad jen s výjimkou medvěda. Pro představu,
já jsem ze všech zvířat fyzicky viděl medvěda, koniki, výra, hodně z
dálky muflony (některé tečky ještě dál mohli být i daňci) a vlky, ovšem
ty jen jako maličké pohybující se body v hledáčku kamery se zoomem na
max. Na druhou stranu je potřeba říci, že jsem zde byl o státním svátku
nebo den před ním, kdy byla nečekaně zkrácena otvírací doba, takže jsem
zde trávil jen asi hodinu a neměl jsem možnost se vracet. Za hodinu se
sice dá park projít po všech cestách, ale je to poměrně ve spěchu,
rozhodně nelze nikde posedávat a čekat, jestli se nějaké zvíře objeví.
Optimální by byly nejméně 3 hodiny a ideálně dalekohled nebo pořádný
teleobjektiv.
Kromě té obrovitosti
výběhů je však Žvėrinčius pro návštěvníky celkem přívětivý. Mnoho výběhů
je opatřeno vyvýšenými ochozy nebo pozorovatelnami (chce to skutečně jen
čas). Nechybí jmenovky zvířat (a na rozdíl od většiny litevských zoo
jsou bez chyb), k dispozici je mnoho naučných prvků a informačních
panelů. Hned za vchodem je nádherné prostranství sloužící jako taková
relaxační zóna, kde nechybí lavičky, altánek, dětské hřiště s dřevěnými
houpačkami, prolézačkami nebo skluzavkami a při kraji se impozantně tyčí
majestátní vysoký suchý kmen plný nejrůznějších ptačích budek. Velmi
příjemné místo, kde se dají trávit dlouhé hodiny (pokud si přinesete
vlastní jídlo, jelikož občerstvení zde nefunguje). Nevím, zda je to
stále aktuální, ale bývala i možnost strávit zde noc - s vlky. A to
zdarma...! V rozsáhlém vlčím výběhu byly zřízeny jakési prosklené
dřevěné boudy o rozměrech asi 2 x 3 m a výšce okolo 2 m, vnitřní prostor
tak z poloviny tvořila mírně vyvýšená podlaha s matracemi. Vybraní
zájemci sem byli dovedeni a mohli strávit jednu noc bezprostředně mezi
vlky - velmi dobrodružným způsobem, protože přenocování rozhodně není z
kategorie luxusních. Naopak jde o takový trampský způsob - holá dřevěná,
ne úplně čistá, bouda (skoro bych řekl bedna), jen opatřená kolem dokola
okny - žádné zařízení (ani WC nebo voda). Prostě přírodní podmínky,
které zná každý, kdo jezdí na vandry a které mnohým mohou být mnohým
dalším proti srsti - proto se zájemců pečlivě vybírá.
Autor: Roman Hynek
(2018)
|
|
